Legendy, mýty, pověsti

Jehličí na zem padá, listy naň snáší se,
Tichý můj krok, slyšitelný sotva; jdu bosý.
Zastavím se u stromu, mechem kmen pokryt je,
Větve jsou mdlé, pokroucené deštěm, co nosí
Vodu z oblak nade mnou,
Jež skrápí zemi unylou.

Dlaní dotýkám se kůže hrubé, drsné na dotek,
A slyším ten šepot slabý, co v korunách jemně zní;
Teskně posílá svůj nářek k nebi, svůj polibek.
Byl smutný ten velký silný strom v krajině podzimní.

Šeptem, jenž zněl jako lehký vzdech, vzpomínal,
Na věky minulé, na mýty v knihách zapsané,
Zbylé pověsti, jež mizí pryč; zazpíval
O legendách nocí, ztracených v mlze bělavé.

O elfech pěl píseň tesklivou, když po lesích chodili
Ve svitu hvězd, mezi lučinou, před světem se skrývali.
O skřítcích, vílách a jiných bytostech, jež obývaly tento svět.
O dracích, duchách či starých Entů pěl, než o nich pár bylo vět.

O rytířích, démonech noci,
O čertech a andělech s křídly bělostnými.
O babicích se strašnou mocí,
O mázích a kamenech s oky vidoucími.

Dnes jsou z nich jenom pouhé mýty, legendy a pověsti.
Jimž však já stále věřím v srdci; byli a budou přeci
V knihách, vzpomínkách, ve zpěvu lesů, v šumění louky letní.
Nevěř vědeckým dohadům, ale vlastnímu srdci řekni,
Že tma zapomnění odlétla v dál,
A před tebou sám stařec Pravda stál.

Les šumí teskně stále píseň svou,
Já kráčím bosý dál, oděný tmou
Do hloubi hvozdů, kde ptáček krásně cvrliká,
Kde náruč mýtů jak přítel mě tam přivítá.