tam kde se stužka zlehka proplétá kopcovitým pásem...

tam se nachází zem
nasáklá minulostí
takže i když se zatouláte
v čase kamkoli
nikdy se neoddělí
od lidského zázemí

před očima se mi tetelil obraz
že jen neurotika by napadlo odvrátit hlavu
plyne tak pokojně
že si stěží uvědomíte její přítomnost
tichá a nevtíravá
jako tepna probíhající tělem

v tom klidu
který mne ovládl se zdálo
že jsem na vrcholu hory
rozhlížím se kolem sebe
a vnímám smysl krajiny

lidé tvoří podivnou faunu a flóru
zdálky vypadají bezvýznamně
zblízka často záludně
ale nejvíc ze všeho
se potřebují obklopovat
dostatečným prostorem

cítím jak mnou proudí
její minulost
její prastará půda
proměnlivé podnebí
a já její pahorky mírně obkružuji
vědomím srdečném