Už se ani nezahřejem

Mám, co nechci,
co chci, nemám,
přes noc řečná,
ve dne němá.
Těžký úděl,
toho, co si,
místo polstrů,
na prach sedá.
Nemám, co chci,
co nechci, to mám,
jako vždy,
a tak jako dál.
Dál to půjde,
tímto směrem,
už se ani,
nezahřejem.
Mám, to co chci,
co nechci, nemám,
stejně nejsem spokojená.
Tam,
kde se to všechno třpytí,
není srdce,
jeho bití.
V prachu dále radši sedět,
než cukrovou masku míti.
Už se ani nezahřejem.
Nesplynem a nedospějem.
A tak to má býti.
Není třeba.
Svítí…
Lampiónů kvítí.