v paroxysmu emocí...

měla na sobě něco
tak průsvitného a lehkého
jako ektoplazmu
přiléhavé
agresivně zářící
a když oddálila nohy
chtěl jsem líbat to spojení
jako bych pil z ústí řeky

ona špulila ústa
kolem brčka v drinku
z napěněných věcí
až temně rudá višeň
vyplavala ke rtům

čekám na pohádku
zašvitořila vzrušeně
a sevřela mou ruku

povšiml jsem si způsobu
jakým to vyslovila
s tak nedbalou elegancí

připomínala vnitřek chrámu
se spoustou brokátu
hořící santalové dřevo
a koberec co tlumí zvuk
vedoucí do míst
kde ještě je místo
na romantiku

tam v klenutých síních
kde dlí prázdnota
plní se ohněm touhy
jemným třením
vlasů od popela
dlouhými pohyby
a zvuky rozkoše
upletené
z nejjemnějších vláken
našich já