Svět sere na hrdiny

Paul Stevens se přikrčil, vytáhl bouchačku do té doby zastrčenou za opaskem, a pomalými, tichými krůčky se plížil podél oprýskané zdi starého baráku, který byl součástí jedné z temných, slepých chicagských uliček. Na jejím konci, v bývalém tanečním klubu, měl tajné doupě R. Sullivan, drogový magnát, který se zde skrýval i se svými po zuby ozbrojenými kumpány. Dva z nich právě hlídkovali před vchodem.
Stevens pomalu kráčel směrem k nim, snaže se vyhnout dvěma nažloutlým kuželům světla, které vytvářela chabě zářící osvětlení, zasazená do zdi vedle oken s vybitými skly. Srdce mu bušilo. Pot stékal z jeho čela a knedlík uvíznutý v krku zhoršoval dýchání. Nervozita i adrenalin dosahovaly maxima. Nebylo se co divit. Stevens byl jedním z mála chicagských superpolicajtů, speciálně vycvičených na podobné mise. Ta dnešní byla jeho první.
Oba chlápci před vchodem si vzájemně připálili cigarety. Okolí nevěnovali přílišnou pozornost, což Stevensovi hrálo od karet. Nalepen na studenou zeď, stále se přibližoval blíž a blíž. Vtom mu však silně a hlasitě zabublalo v břiše. Následně se přidala i bolestivá křeč. Stevens zasykl a levou rukou si stlačil místo v oblasti žaludku. Křeč ne a ne přestat. Stevens vytušil, co je původem této bolesti. Včera před usnutím spořádal pár dnů prošlé ústřice. Měl pro ústřice slabost. Jak moc nyní toho zalitoval!
Po dlouhých desítkách vteřin bolest konečně ustoupila. Stevens si oddechl a opět se posouval kupředu. Dva chlápci však v ten okamžik odhodili své vajgly, a s úmyslem prozkoumat z bezpečnostních důvodů blízké okolí, sešli z betonových schůdků mířících ke vchodu do klubu a vydali se směrem ke Stevensovi. Tomu se rozbušilo srdce ještě rychleji, avšak duchapřítomně rychlými skoky dostal se až k několika popelnicím, za které se schoval. Odjistil pojistku na bouchačce, vytáhl z levé kapsy u kalhot tlumič a připevnil jej následně na hlaveň.
Čekal. Chlápci byli nedaleko. Blízko. Dokonce tak blízko, že slyšel jejich rozhovor. Bavili se o včerejší akci. Předávání heroinu v místních docích. Tuny drog. Miliony dolarů. Spousta zkažených životů. I spousta ukončených.
Stevens se ani nehnul. Pevně držel bouchačku v obou rukách, rozhodnut střílet hned, jakmile se něco přihodí. Vtom se však opět ozvalo břicho. Zabublalo ještě hlasitěji než prvně. Poté se přidala bodavá bolest. Jako by mu do něj někdo vrazil kopí. PRRRRRRRRRRRRD!, ozvalo se následovně. Stevensovo čelo polil studený pot.
„Slyšels to?“ zareagoval jeden ze šmejdů.
„Jo. A… fmfmfm,“ odpověděl druhý, nasávaje poté vzduch do svého nosu, „…fmfmfm, najednou tu něco zavanulo. Smrdí to skoro jako zkažené ústřice, co jsem nedávno omylem snědl.“
Stevense polil nový pot.
„Myslíš to, jaks tehdy strávil dva dny na hajzlu ve smrtelných křečích a nedělal nic jiného, než sral a sral?“
„Do prdele,“ ozvalo se za popelnicemi. To Stevens se v tu chvíli ve svém potu málem topil.
„Jo, přesně to. Nejhorší pocit, co jsem kdy zažil. Napřed přišlo zabublání břicha, pak se přidala bolest a křeče, pak jsem si dlouze uprdnul a pak už jsem jen sral a sral a…“
PFFFF – PFFFF – PFFFF – PFFFF!, nevydržel už Stevens poslouchat tyto řeči, vyskočil zpoza popelnic a každého z chlápků obdaroval dvěma ranami přímo do čela. Chlápci okamžitě padli k zemi jako podťatí. Stevens přiskočil k nim a jednoho po druhém odtáhl za popelnice, za nimiž se doteď skrýval. Vtom se však břicho ozvalo potřetí. Svěrače jeho zadnice se nebezpečně stáhly k sobě. Stevens vykulil oči, opět zapadl zpět do tmy, sundal si v rychlosti kalhoty i trenýrky, přiklekl si, zavřel oči, zatlačil a…

„Pane Bože, Jardo, co má tohle znamenat?“ přerušil četbu mého nového románu pan K., můj nakladatel, jemuž jsem své nové dílo přišel nabídnout k vydání. Seděli jsme naproti sobě v jeho malém kanclu s počítačovým stolkem a velkou skříní, sloužící jako archiv, v níž měl zařazeny všechny romány a sbírky povídek a básní, otištěné na bílých Á čtverkách, uložených do tvrdých desek, které mu přinesli s prosbou či návrhem na vydání mí kolegové – autoři, spadající pod stejné nakladatelství. Ať už byla tato díla k vydání schválena, či nikoliv, všechna byla vedle sebe namačkána ve vysokých policích. I já jich tam již pár měl – většinou těch odmítnutých.
„Co máte na mysli?“ zeptal jsem se.
„Co mám na mysli? Hrdina knížky jde na misi, ve které má dopadnout padoucha, a najednou dostane sračku ze zkažených ústřic! Tohle mám na mysli!“
„Ach tak, už jste došel k té zajímavé pasáži,“ pousmál jsem se. „Tím jsem jen chtěl poukázat na to, že střevní potíže můžou postihnout kohokoliv a kdekoliv, třeba právě tajného agenta při vyšetřování případu. Aby čtenář pochopil, že i hlavní hrdina je jen člověk. Klidně čtěte dál, já si tu zatím doluštím křížovku.“
„Dobře. Raději přeskočím pár řádků, ať nemusím číst ty nechutnosti.“
…průjem byl tak silný, že…
„Ježíši, přeskočil jsem málo řádků!“
…když bylo po všem a Stevens si utřel svými trenkami zadek…
„Sakra. Raději přeskočím celou stránku, tohle je na mě moc silné kafe.“
…Stevens pomalu otevřel dveře do klubu. Břicho stále bolelo a zadek příšerně pálil, takže…
„A dost. Dál už nečtu. Jardo, nezlobte se, ale tohle…“
„Jestli už jste u pasáže, jak Stevens konečně vleze do klubu, tak ještě pokračujte. Teď to teprve začne mít to správné grády, přísahám!“ snažil jsem se přesvědčit pana K. o kvalitě svého díla poté, co jsem dlouze přemýšlel nad názvem moravské řeky na pět písmen.

Nakladatel protočil oči a vrátil se zpět k četbě, snaže se mi dát poslední šanci. Raději otočil další stránku. Vtom se ozvalo zaklepání na dveře kanceláře, poté i jejich otevření a následně do místnosti vešla sličná, mladá nakladatelova sekretářka. V ruce nesla hrnek s černou tekutinou, z níž se kouřilo.
„Co to je?“ zeptal se překvapeně pan K.
„Před chvílí jsem zaslechla, že byste si dal silné kafe, tak vám ho nesu,“ odpověděla. Pan K. levou rukou pustil desku s mým románem a zabubnoval jejími prsty na počítačovém stolku, na kterém nyní byla černá káva položena.
„Milá Janičko. Tři věci. Za prvé… Vidíte tuto malou krabičku, co mám na stole vedle počítače? Když stisknu tohle černé tlačítko, tak stejná krabička, kterou máte na stolku vy, zabzučí. Pak vám do mikrofonu… Vidíte jej tady? Prima… Pak vám do mikrofonu vždycky dělím, jestli něco potřebuji a co potřebuji, načež vy zmáčknete totéž černé tlačítko a odpovíte Ano, pane K. Učinil jsem tak nyní? Neučinil. To byla první věc. Nyní druhá věc… Kávu nepiji už sedm let. A nyní ta třetí věc… ehm… PŘESTAŇTE POSLOUCHAT CIZÍ HOVORY ZA DVEŘMI A VĚNUJTE SE SVÉ PRÁCI!“
Slečna Jana se vystrašeně zachvěla, sebrala hrnek s kávou i podšálkem a úprkem opustila kancelář. Poté přicupitala zpět a zavřela za sebou dveře. Pan K. dělal, že se nic nestalo, stejně tak i já. Následně se vrátil zpět k mému románu.
…Stevens stál proti šesti ozbrojeným chlápkům. Obličej mu silně krvácel a pravá ruka, zlomená na dvou místech, nedokázala udržet bouchačku, která mu právě vypadla z třesoucích se prstů. Zrychleně dýchal, na pravé oko skoro neviděl. Ale cítil se odhodlaně. Silně. Sebevědomě. Najednou mu hlavou kolovaly všechny finty, které se při těžkém výcviku naučil. V bojových uměních patřil k nejlepším.
„Tak co, vy sráči, je vás šest s bouchačkama proti jednomu neozbrojenému,“ vysmíval se jim do ksichtu, zatímco R. Sullivan pozoroval celou situaci z malého balkonku nad tanečním parketem, na kterém nyní Stevens stál. „Co kdybyste ty kvéry zahodili a vyřídili si to se mnou jeden po druhém jako opravdoví chlapi, co?“ snažil se je vyprovokovat k souboji jeden na jednoho, v němž by měl šanci vyhrát.
„Ne,“ odpověděl první z nich.
„Ne,“ přidal se druhý.
„Ne.“
„Ne.“
„Ne.“
„Ne,“ dodal šestý. Stevens vykulil oči a nahlas polknul.
„To jste takoví sráči, takoví ubozí a zbabělí sráči, že mě tu teď odbouchnete? Vy nuly, pojďte si to se mnou vyřídit pěstma!“
První chlápek odjistil spoušť na své bouchačce. A po něm druhý. Třetí. Čtvrtý. Pátý. Šestý. Každé cvaknutí spouště se vedralo Stevensovi do uší. Každé cvaknutí zaznělo jako vteřinová ručička, oznamující, kolik života mu ještě zbývá.
„Rozkopu vás na cimpr campr,“ pousmál se Stevens a začal se belhat směrem k nim.
První chlápek natáhl ruku s pistolí. A po něm druhý. Třetí. Čtvrtý. Pátý. Šestý.
„To neuděláte. To neuděláte!“ rozesmál se Stevens. „Přece Sullivan nemá za poskoky takové sračky!“ provokoval i nadále, doufaje, že chlápci nakonec opravdu zahodí své kvéry.
Prásk!, ozval se výstřel prvního z nich.
Prásk!, ozval se druhý.
Prásk!
Prásk!
Prásk!
Prásk!, ozval se šestý.
PRÁSK!, ozvalo se nakonec hlasitě, když můj nakladatel se znechuceným výrazem ve tváři zaklapl tvrdé desky a odhodil je na stůl. Polekaně jsem vzhlédl od křížovky, následně ji schoval do svého batohu spolu s propiskou a čekal na nakladatelovo zhodnocení. Ten jen nevěřícně kroutil hlavou, hledaje zřejmě ta správná slova. Nakonec se zhluboka nadechl, skousl spodní ret, podíval se směrem za mě na pavučinu, kterou právě v horním rohu místnosti spřádal malý pavouk, z níž sjel nakonec pohledem přímo k mému.

„Jardo, tohle je… tohle… tohle je už třetí román po sobě, ve kterém necháte umřít hlavního hrdinu už na dvanácté stránce!“ vypadlo z něj nakonec.
„Přeháníte,“ snažil jsem se o obhajobu, „v minulém románu přece umřel až na třicáté.“
Nakladatele má odpověď zřejmě moc neobměkčila. „Vy si z toho zřejmě děláte srandu, ale jak tedy dopadne knížka, ve které váš hrdina umře hned na začátku?“
„Normálně. Svět ovládne zlo, lidi budou umírat, zavládne chudoba, hlad, strach… prostě to, co se děje teď, v reálu.“
Nakladatel odmítavě zakroutil hlavou. „Jenomže lidé nechtějí číst takové věci, chápete? Mají rádi nezranitelné hrdiny, kterým můžou fandit. Proč vy vždycky musíte porušit jakákoliv nastavená pravidla?“
Jen jsem si odfrkl: „Vždyť to je právě ono. Jsem z toho už znechucený. Nenávidím, když Walker Texas Ranger pokaždé proskočí oknem právě ve chvíli, kdy je zapotřebí, a chlapům, kteří do té doby mají nabité bouchačky, je v další vteřině scénárista vymaže a odnaučí je mlátit, aby tak klasicky dostali na tlamu. Nenávidím, když se objeví tam, kde má, i když o tři minuty dřív je na úplně opačné straně města. Nenávidím, když se hlavním hrdinům vyhýbají kulky, kdy po nich šmejdi střelbou ze dvou metrů vyprázdní osm zásobníků, ale ani jednou se netrefí. Nenávidím, když má hlavní šmejd hrdinu v moci, připoutaného nebo poraženého, ale v ten moment se začne dlouze rozkecávat o pomstě a dalších sračkách a nakonec uteče, zatímco hrdina je zavřený v místnosti, ve které stoupá voda, ale před utonutím se klasicky zachrání díky nějaké směšné náhodě. Nesnáším, když hrdina dostane železnou tyčí po hlavě a boxerem přes držku, ale i poté všechny vyřídí a kosti má pohromadě a vlasy stále sčesané na gentlemanskou patku. Už chápete, o co mi jde?“
Nakladatel se opět pousmál. Zřejmě mu mé důvody nepřišly dostačující. „Jardo… musíte přece věci trochu zlehčovat, nemůžete psát a brát všechno tak vážně. Vždyť vy píšete o… …moment,“ odmlčel se, na svém kancelářském křesle poodjel od stolu právě ke skříni s archivem, otevřel ji a v sedě jezdil prsty po tvrdých deskách, na jejichž štítcích byly vylepeny názvy díla a jméno autora. Pak našel to mé, vytáhl dvě desky a opět se přisunul zpět ke stolu.
„Tady. Váš první román na tohle téma. Názvev díla: Fatman. To má být nějaká parodie na Batmana, či co?“
„Fatman je obyčejný hrdina. Není to žádný krasavec, lovec žen, neumí vyhrávat v kartách ani ovládat sněžný skútr, ale jako hrdina přece uspěl, ne?“ odpověděl jsem.
„Pfff,“ shrnul mou odpověď krátce pan K. „Tady jsem si o tom románu udělal krátké shrnutí. Kdepak to mám. Ááááá… tady. Fatman je hrdina, z jehož jména se dá jasně odvodit, že je tlustý. Váš hrdina, Jardo, je neuvěřitelně tlustý! Ba co víc, furt jí čokoládu! Baví se s podezřelými a u toho jí čokoládu. Vyšetřuje případ a jí čokoládu. Je na pitevně a jí čokoládu. Při střelbě jí čokoládu a po grázlech z pistole střílí… čokoládu!“
„A pak že všechno beru vážně! Tady máte důkaz, že tomu tak není. Pane K., řekněte, jaký hrdina tohle umí? Střílet čokoládu po zločincích… Originalita jako prase,“ oponoval jsem.
„Tohle je stupidní, nikoliv originální. Navíc na straně padesát čtyři je Fatmanovi diagnostikována těžká cukrovka, na straně šedesát osm jsou mu kvůli ní uřezány obě nohy nad kolenem a na straně devadesát šest umírá, protože jeho hlavní protivník ovládl trh s inzulínem a veškeré zásoby nechal zničit!“
„No vidíte, pane K., tak nakonec umřel až ve druhé třetině románu. A vy mi tu pořád předhazujete nějakou dvanáctou stránku…“

Nakladatel si opět povzdechl. Pak odložil román Fatman a uchopil do obou rukou další desky fialové barvy. Následně je otevřel.
„A tohle. Váš minulý román. Hlavní hrdina umře právě na té dvanácté stránce na rakovinu plic. Tohle mi vysvětlíte jak?“
„Jak?“ začal jsem odpověď otázkou. „Jednoduše. Sledujete filmy? Co dělá Bruce Willis ve Smrtonosné pasti nebo Posledním skautovi? Kouří. Co dělá Mel Gibson ve Smrtonosné zbrani? Kouří. Co dělají vyšetřovatelé ve starých českých, ještě černobílých filmech? Kouří! A umře na to některý z nich? Ne… Tak jsem šel prostě proti proudu, protože ten můj, stejně jako výše zmínění, také kouří jako fabrika.“
„A to jste ho, člověče, nemohl nechat umřít až poté, co vyřeší případ? Třeba na dvousté stránce?“
„Joooo, pane K., to víte, smrt si nevybírá. Když si pro někoho přijde na dvanácté stránce, tak…“
„Bože,“ zakýval nakladatel rezignovaně hlavou. „Radši už nechci víc slyšet. Ale jedno vám, Jardo, povím. Svět potřebuje hrdiny. Vy tomu možná nevěříte, ale potřebuje je. A to nejen v knihách a filmech.“
„Mýlíte se, pane K.,“ rozhodl jsem se říci mu svůj názor. „Podívejte se na současný svět. Svět, ve kterém ve jménu zasrané pseudo humanity a sluníčkářství přijímáme do své společnosti tisíce a tisíce gaunerů, darebáků, teroristů a dalších šmejdů, svět, ve kterém jsou lidé, mající z tohoto zla strach, nazýváni xenofoby, rasisty, nacisty, extrémisty a radikály, svět, ve kterém se proti zlu bojuje zapalováním svíček, kecáním o ničem, modlitbami a planými sliby, svět, ze kterého je mi na blití, protože je prohnilý a plný falešnosti… …tento svět, pane K., nepotřebuje hrdiny. Nechce je. Tento svět na hrdiny sere. Tento svět dělá vše pro to, aby se sám zničil, aby se nechal dobrovolně prorůst rakovinou, ať už je za ni považováno cokoliv… V tomto světě být hrdina, bojující proti zlu, o kterém jsem teď povídal, sám by byl označen za xenofoba a rasistu. A pokud náhodou napíšu další román, možná bude právě o něm. O hrdinovi, který chtěl vypomoci společnosti od rakoviny a která jej za odměnu poslala do basy za šíření nenávisti. Svět, pane K., sere na hrdiny, a hrdinové jsou si toho vědomi. Proto i oni serou na něj.“
Pan K. dlouze přemýšlel. Zřejmě nevěděl, co říct. Každý z nás měl na současnou situaci ve světě jiný pohled. On byl starší. Zkušenější v mnoha ohledech. Konzervativnější. Opatrnější. Já se nikdy s ničím moc nepáral.
„A co vy tehdy… před rokem… v té tramvaji? Tehdy jste si přece hrál na hrdinu,“ ucítil jsem jistý výsměch v jeho připomenutí rok staré situace, kdy jsem v městské hromadné dopravě napadl a zmlátil dva chlápky tmavší pleti v domnění, že jde o teroristy, chystající se vyhodit celou tramvaj do povětří.
„Všechny indicie tehdy nasvědčovaly tomu, že může dojít ke katastrofě,“ řekl jsem.
„A proto jste poslal do nemocnice nejlepší zahraniční studenty olomoucké filosofické fakulty?!“
„Aspoň si z toho do budoucna vzali ponaučení,“ snažil jsem se opět obhájit.
„Stejně jako vy, když vás následně poslali na půl roku za mříže, viďte?“ vycítil jsem z jeho úst další posměch.
„Náhodou… v base to bylo prima. Špína, všude bordel, jídlo žádná sláva, neustálý hluk, hádky, moc jsem toho nenaspal…prostě tak, jak žiji posledních šest let.“
„A co spoluvězni? Nikdy jste mi o tom nepovídal.“
„Byli fajn. Jen hrozně neohrabaní. Pokaždé jim ve sprše padalo mýdlo na zem a chtěli po mně, abych jim ho zvedal.“
„A????“
„A nic. Od doby, co se doslechli, že mám hemeroidy, zvedal jim ho jakýsi osmnáctiletý kluk, kterého zavřeli za to, že premiérovi Sobotkovi dokreslil na několika plakátech vlasy.“
„Musel to být úžasný půlrok, Jardo,“ pravil ironicky můj nakladatel, „každopádně co se týče vašich posledních tří románů, nezlobte se, ale nemohu vydat ani jeden z nich. Víte, vydal jsem vám tři knihy. Všechny jsem si přečetl moc rád. Vycítil jsem, že v sobě máte potenciál a jistou dávku geniality. Škoda, že jí plýtváte na takových věcech. Když si znovu vybavím toho vašeho Fatmana… Ach jo… Naši čtenáři jsou nároční, mají rádi jistou kvalitu. Pochopte, že vydat knížku o hrdinovi, který nedělá nic jiného, než že jí čokoládu a nakonec umře na cukrovku, to by u nich neprošlo. Naši čtenáři jsou inteligentní a…“ Vtom se ozvalo zabzučení.

„Ano, Janičko?“ hlesl do mikrofonu pan K.
„Přišla slečna Novotná ohledně podpisu smlouvy, týkající se jejího románu, který se vám minule tak hrozně líbil a schválil jste jeho vydání,“ ozvalo se následně. Nakladatel se zamyslel, zřejmě pátral v paměti a snažil se přiřadit slečnu Novotnou k jedné z osob, která se mu v hlavě promítala.
„Co je to za román?“ ozval se opět, aby nabyl konkrétnějších informací.
„Jedná se o tu českou verzi Padesáti odstínů šedi, pane K.“ V tu chvíli se pan K. podíval přímo na mě. Obličej mu okamžitě zrudnul a z jeho pohledu jsem vycítil záchvěv studu, omluvy, trapnosti. Vrátil jsem mu pohled povýšený a v duši mi zavládl pocit jistého zadostiučinění.
„Tak prý naši čtenáři jsou nároční, hmmm… inteligentní, hmmm… mají rádi kvalitu, hmmm…“ pousmál jsem se, šeptaje tiše tato slova.
„Ach… ech… ehm… Janičko, ať slečna Novotná minutku vydrží, jen tu něco dořeším s panem Irovským.“
Díval jsem se na něj a on na mě. Nastala chvíle ticha. Možná více než právě ta minutová.
„Víte… Jardo… ehm… ono… když teď nad tím tak uvažuji… ehm… on… on ten román o Fatmanovi nakonec není tak špatný. Můžeme o jeho vydání příští týden projednat smlouvu?“