O Lavarionu

„Lavarion krásný v záři zlatého slunce byl,
Vysoké věže tyčily se do výšin nebeských,
Bělostná věž nad ním na kopci stála, Alda-hïl
Jméno její bylo, hleděla do krajin dalekých.

Ach, jak nádherně praporce nebeské modři vlály,
Jak sličné bylo vojsko v brnění blyštivém,
Jak zdmi silnými zněl smích, elfové na harfy hráli,
Jak šuměl vítr, obzor zlátl slunce západem.

Zdi jeho stály nad hlubokými vodami Moře,
V nichž jest Anwëho síla veliká.
Kam odplula stará sláva a velkých činů záře?
V hladový prach, jenž je dál poliká.

Ach, jak lesklé špice kopí, meče byly,
Jak, sladký byl ten zvuk rohu, který pěl,
Jak štíhlé bílé věže nad Mořem čněly,
Jak nad nimi bledý měsíc zahořel.

Kam poděly se ty věže vysoké a hradby mocné,
Sličná elfí vojska a zástavy elfích pánů?
Ve vzpomínky a příběhy padly zřícené a věčné,
Vtiskly se do prachu šedivého a kamenů.

Tak skončil Lavarion překrásný v dávných dnech,
Ruinami prohání se jen vítr, tichý vzdech,“