Věže

Náhle jsem zaslechla hukot naftových věží
pohlédnu z okna a věž stojí před naším domem a lomozí a maká a hučí
a skřípe, až rvu si uši z hlavy…
svět se někam posunul, hnul a otočil, snad překlopil
a nebe je najednou hloupý a sloupává mraky, zmatek na bránu buší
a ona to věž, prostá, zničující jistotu i bezpečí.

Kde se tu vzala?

Sklenice vína čerstvě nalitá zčernala do fialovožluta
víno se změnilo v hustou kaši, snad v naftu?
Odevšad a odnikud hejno podivných zmutovaných much
čučících zpod svých křídel jak vykulené bulvy střev
fialové se zelenými blanidly, svítivě žluté naivně sladkou září tknuté,
pruhované zelenočerveně s chlupatými těly jak svetry
z jedovatých barev podivná řve hrůza podzemními rety.

Kolem zavál zmar a hniloba.

Napij se napij… strašlivá síla mne donutila ochutnat.
Hrdlem se rozlila horkost jak ohnivá krvavá nit
chuť zatuchliny a zkaženého krysího masa
a do hlavy se mi dobýval hluk vrtných věží
ze čtyř světových stran: buch… buch… buch… buch…

A ve mě se něco posunulo, hnulo, otočilo, snad překlopilo
vize naftových zrůd, ohyzdných šklebů, které se čvachtavě přelévaly
do tváří vředů svědomí a krájely své zvratky na proužky
černé slizké vidiny a halucinace prolínající se v sebe
zabloudilé v mém blouznění, tak ošklivé a utonulé v noci…

.

Vstávej, probuď se… proč tu ležíš na zemi… co je to s tebou jen…
kdosi mne probouzí a třese mým strašlivým snem
vidím strop, nábytek, záclonu, okno a za ním… město, moje město

a uprostřed ulice lomozí vrtná věž…

Pomóóóc!



.