Elfové

Svit dalekých hvězd stříbrných leskl se jim ve vlasech,
Třpytivých jako jezerní hladina ve slunci západu,
Jejich zpěv zněl jak ševel listoví v rozlehlých lesech,
Sladký jako vůně květů, tesknil po dalekém Západu.

Moudří byli, tváře sličné měli,
Milovali hvězdy stříbrné, jasný svit měsíce,
Šumění listí ve větru; ve tmách pěli
Smutné písně, po domově svém toužili velice.

Luky dlouhé pevné měli, ostré šípy,
Břitké dlouhé meče, skryté dýky.
Nebezpeční a krásní na konci i na počátku světa,
Žijící ve světě neviditelném a viditelném,
Jejich moc zůstávala v lesích, místech tajných, v zemi skryta.
Ač odešli pryč, zůstávají dál v příběhu nezměněném.

Pak najednou odešli neviděni, do svého věčného domova,
Jenž za tichým Mořem rozlehlým leží.
Stromy plakaly nad jejich odchodem, země na ně s láskou vzpomíná,
Poslední bílá loď na Západ běží.

Na zlatém obzoru zmizely plachty její,
A vítr a vlny tesknivou píseň pějí.
Tak elfové odpluli domů, pryč,
Nevrátili se už nikdy víc.