o střechách a tak...

možná to znáte
když znovu a opět
objevujete něco
co jste již předtím objevili
a pak na to zapomínali
abyste to mohli objevit

po každém objevu
přichází fáze rozpracování
nová myšlenka
znovu uspořádává
věci do systému
který chce vystihnout
a vyslovit skutečnost
ale nakonec onen nápad
ztratí opakováním kouzlo objevu

něco jako když jdete krajinou
a objevíte vznášející střechu

začnete pod ní stavět dům
aby se nezřítila
tak ji sice zachováte
ale mezitím přestanete věřit
že by se i bez domu nezhroutila

uběhnou roky
a někde jinde v jiné krajině
zase objevíte střechu
a co uděláte?
ano
nepolepšitelně to samé
žasnete
prohlížíte ji ze všech stran
usedáte v jejím stínu
ale
odkdy pak se staví barák od střechy?
to vás odradí
střecha přestane být zázračná
a vy přestanete důvěřovat
v její schopnost vznášet se
začnete se obávat o její osud
a v panice propadnete horečné činnosti
vyženete zdi
ale přitom můžete stavět libovolně
takže vlastně žádný dům nepostavíte

nejspíš podotknete
že na skutečnost přece narážíme
na každém kroku
míjíme se s ní
klopýtáme přes ní
pálíme si o ní prsty rozum i cit
saháme po ní
ťukáme do ní klacíkem jako slepí
nasloucháme jako hluší
až konečně
ve vhodné chvíli
ve vhodném rozpoložení mysli
v náhlém osvícení

uvidíme v krajině střechu…

inu možná to chce pokrývače…