Škrtím lva, nemám čas…

„Můj milý človíčku, víš, že jsem v dětství měla kukačkový hodiny?
Říkala jsem jim kukačky, i když to byla sova z červeného plastu
a kukat neuměla.
Měla velké hýbací oči, co se při každém kyvu malého kyvadélka
koukaly ze strany na stranu… názorně ti předvedu:
tik tak, tik tak, kuk tam, kuk sem… doprava, doleva…
silně to cvakalo do ticha noci…
Coby zvídavé dítko jsem samozřejmě chtěla vidět to kouzlo pohybu očí
a tak jsem odstranila zadní kryt hodin a zkoumala drátkový mechanismus – zázrak…
hodiny pak už nikdy nešly zavřít, ale tikaly tišeji
neb bez zadní stěny ztratily svou dutou ozvěnu.“

Vyprávím ti o sovích kukačkách bez kukačky a ty se usmíváš…
„Copak to děláš, na co myslíš, drahý?“
Ležíš na lůžku, hledíc zasněně do stropu:
„Fotím krajinu“
„Cože? Na stropě?“
Jsi tak milý, že odpovíš:
„Každá odpověď nemusí být pravdivá“

Později, když jsi zřejmě krajinu nafotil ze všech stran, jsi tak roztomilý:
„Lásko, pustíš mne do koupelny?“
Teď se usměju já:

„Škrtím lva, nemám čas!“
/Každá odpověď nemusí být pravdivá/

Foťte očima krajinu na stropě, zaškrťte lva,
ve strašidelném podzemí podejte hlavu bezhlavému
proč ji vlastně pořád zahazuje /by lidi strašil?/
i když vás při tom chytí za nohu /stalo se v Táboře/
neberte život moc vážně…

my pak spolu divočíme jak zvířátka a je úplně jedno
kolik je nám let, zda je podzim či léto
a ostatní si hlavy ukroutí nad naší pošetilostí
a je úplně dvojí
jestli máme krajinu na stropě či uškrceného lva v koupelně
a skleněná vážka, pyšnící se ve výloze
vyvolá svou krásou údiv jak čtyřletého dítěte – mě: „Jéééé!“… a ty se mi směješ

a spolu se pak smějeme bezhlavému a on nám mává na cestu:
„Tak zas příště...!“
těšíme se, až nás chytí za nohu

Spokojeni - pusu ty mně, pusu já tobě
než usneme smíchy ve strašidelném domě.

A kukačková sova kdesi v dětství koulí očima… tik tak, tik tak…



.