na komorní hůrce...

občas přijde
takový ten den
kdy vás něco postrčí
a dostanete chuť
pokochat se
panoramatickým výhledem
za který by pohlednice vraždily
listí na stromech zaplálo
barvami ve stylu Ludvíka XVI
a já se vydal za větrem

tam na té hoře
kde je borůvčí husté
jak Ježíškovy vousy
hodil jsem kousek papíru
a sledoval jak se snáší spirálou
do nadýchané mlhy
kde se ho náhle zmocnil
tajůplný vzdušný proud
a vynesl jej zpět
přes mou hlavu
takže to co jsem házel dolů
najdu ležet
pár metrů za sebou

tam na dosah hvězdám
kde dlí kamenný koráb
přídí věčně ukazující jinam
vzduch voní
čerstvým povlečením
a sova tázavě houká
z dobře ukrytého prádelníku
vás to ponouká
vydat se klikatou cestou
po stopách medvědího boha
kde se skutečnost mění
v síť stínů
čas se tak rád vymyká
z kloubů
topazové krůpěje smůly
barví bosé paty
a roztroušené polibky
vítězí nad smrtí

tam rozum putuje po oblouku
mezi září a tmou
naladěn na rytmus změn
na vyvažování protikladů
na vzestupy a pády
kosmických zemáků
a těší se vědomím
že motorem
který pohání vesmír
je kromě svobody a radosti
proměňování