FORESTSICK

- Pojem, vyjadřující moje neurčité momentální rozpoložení.
Chybí mi les. Nebo význam lesa. Chybí mi skrýše a cestičky, hutnost ve správném smyslu slova. Členitost a skrytá rozlehlost. Vůně a lapač zvuků, pachů, objektů. Stýská se mi po Tobě, lese. Vyrůstáš uvnitř, abys mě přikryl, vsákl a unesl. Z rozeklané pláně skalisek, zkolísané nejistoty kloaky moře. Moře prostoru. Prostor, jen prostor, a my cizí koleso, zapříčené někde v nedohlednu. Nedohlédnu nikam, ani k sobě ne. Nemám žádné pohledy, vše je otevřeně skryté ze všech stran. Jsme malí a Ty tak impozantně neskutečný, zbylý nám prostore. Tak proč mě netěší mít všechno pro sebe, ale nechat si to jen na malé půdě u nohou? Proč Ti taky nepatřím, já z vyhnanství na místě nemístě..
Objímala jsem stromy. Stromy rostly v lese, kudy jsem chodívala.
Teď se chytám skal a zakopávám o drny, odrážím svým tělem nápory sil prostorovosti. Zápasím se sebou v bezčasí.
Můžu se jít klidně projít. Můžu po skalách obkroužit ostrov. Můžu se zaseknout na přílivu a neochotně ustupovat směrem k malému vnitrozemí. Můžu se dívat na oblohu a plout svými představami. Taky je snadné se usadit do rozkoše vizuální pastičky. A ta je na nebi, na moři hned dvakrát - po blízké ostrovy a od nich dál do všech stran. Se Sluncem a Měsícem si pohrávat nemůžu, dny a noci jim zatajili dech. Vše je slito, vlhká, chladivá vlna jediného prostoru a pouhého času mě vyvrhla na stanici oddělenosti. Opustila mě a přesto mi pořád neúnavně šplouchá do očí. Do mých zrcadel ze země lesa, kde stromy jsou stromy a ty do lesa můžeš vstoupit v doprovodu smíšených jiskerných plátků prostého štěstí a zemité bojácnosti. Les mi krmil zrcadla, do všech stran se rozléhal velice vlídným způsobem. Nakládal mi obrázky a spaloval ty, co jsem tu pohodila. Ne jako vandal, jako tvůrce.
Les mě taky miloval, spal se mnou a zůstal až do rána. Snědl mě a obýval, hladil mě i štípal. Byl mým spojencem. Toužila jsem po něm a toužím, když ho nemám s sebou.
Jsem na vykáceném ostrově, na zklamané zemi bez oken, polomrtvá na vysušené podlaze bez podloubí. Vem si mě alespoň Ty, Moře, a ukaž mi svoje lesy. Lesy pod nebesy, hmotu požírající prostor. Půjdu beze strachu, jen s chvějivou bojácností. Půjdu odkud zavoláš. A zavoláš-li ze všech stran, budu Tě hledat svými zrcadly a ozvěnami svého lesa. Lesa zanikajícího a neopodstatněného. Zatím mám stále hlavu ve větvích.

2. srpen, 2015, Skomvær, Norsko