Den, kdy napsal nejlepší báseň svého života

Muchomůrky puntíkaté,
jako jeho košile.
Tváří se tak zaujatě,
oči trochu vyžilé.
Vyžilé tak, až to bolí,
jako ranní setkání se s mísou.
Vydávil už i sám sebe,
jeho ruce se tak třesou.
Muchomůrky puntíkaté,
jako jeho košile,
dal ze sebe ven snad všechno,
jenom jeho duši ne.
Puntíky teď trochu řežou,
jeho tenká zápěstí.
Píše báseň do bloku,
a nic dobrého nevěští.
V tento den pár miligramů,
jen trocha laku na vlasy,
způsobuje zadušení.
Konec zakleté krásy.
Píše báseň do bloku,
že postihlo nás neštěstí.
Leží tiše, ani muk,
a nedělá už žádný hluk.
Za dveřmi pak ťuk, ťuk, ťuk,
kdepak je ten hodný kluk?
Ten, co byl samá dobrota.
Ten, co je právě pryč,
ten, co v den,
je pryč,
kdy napsal nejlepší báseň svého života.