Ona zářila

Zářila a věděla o tom,
vždyť jí to všichni říkali.
Znovu a znovu, jenže potom,
svá srdce stejně prohráli.

Jakou má cenu opakovat,
že záře je iluzí jen.
Za svá slova chci se schovat,
říkáš, že ničím tvůj sen.

Ona září, ty to vidíš,
já zůstala bez očí.
Světlo a tmu tiše třídíš,
za mnou se temno otočí.

Nevidíš to, co já smím,
že svou záři jiným dává.
Nechceš věřit očím mým.
Temná pravda bývá dravá.

Byla jasnější než já, vždyť zářila.
Alespoň jsi ji viděl žít.
Světlem tebe mi sebrala,
nechala jsem ji tě vzít.

I kdybych tě nenechala,
odešel bys, to já vím.
Co na tom že ona lhala?
Plála světlem jasnějším.

Ona je pouliční lampou,
já reflektorem soukromým,
to ji všichni marně lapou,
já ptám se, jestli svítit smím.

Zhasne-li ona, zapláčou tisíce,
na pár vteřin a pak půjdou dál.
Mně stačilo by světlo měsíce
a jeden, co pro mne by truchlíval.

Tak jsem slepá, vyčti mi to!
Pro mne zářil někdo jiný.
Svítí, jenom ona smí to.
Utápí mě vlny viny.

Buď můrou, leť si za světlem.
V záři, odhalený cíl.
Co znamená být přítelem,
krom toho, žes mě opustil?

Svítí pro tisíce duší,
pro tisíce včetně tvých.
Málokdo z nich sotva tuší,
něco o těch ostatních.

Vidím štěstí ve tvé tváři,
když paprskem letmo se dotýkala.
Nevidíš tu moji záři,
jen kvůli tobě prosvítala.


To ona září, má jasnou cestu,
přímou, připravenou pro ni.
Zůstal jsi stát na okraji,
leč krásu clona neodkloní.