Podzimní krajina

Podzimní krajina

Krvácela jsi.
Ovázal jsem ti rány fáči hojivých slov,
ale zůstala jsi vetknutá v keři divokých šípků
a trousila svou bolest celým krajem.
Mě jsi málem utopila v záplavě svých vlasů,
viděl jsem jak se po ránu třpytí rosou,
smála ses jehličkami jinovatek
a točila se ke mně zády jako severní vítr.

Pozoroval jsem tě za soumraku,
lovila jsi svoji další kořist,
celá popelavá proplétala ses změtí lesních stínů,
pak se snesla jako přízrak
a na místě ji roztrhala.
Vím jak ráda chodíš na místa,
kde vládci ztrácí svůj majestát a pýchu,
jak ráda vidíš mocné sklánět se, prosit a žádat,
pro kousek tvého milostného citu.

Míval jsem kdysi jako kluk dýku z jeleního parohu,
udělal mi ji táta,
tou bych tě dokázal zastavit,
přimět abys mě znala,
jenže už ji nemám
a tak se prodírám vlnami polštářů tvého zlatavého lůžka,
a čekám, že si mě konečně všimneš.
Nemám nic, co bych pro tebe shodil,
jen každý den mi přibývá o něco víc šedivých vlasů a vrásek,
a čím dál víc mě ničí ta touha,
přesto jsem nikdy neměl tak plné srdce.

Jak ti to ale vysvětlit,
když jsi tak syrová lásko.