TŘI PŘÁNÍ - 2.část

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět!“
Vonásek otevřel oči a bylo to, jak chtěl. Borovice až do stropu, ověšená baňkami, řetězy a světýlky, a stůl plný voňavých pochoutek, jen se na ně sliny sbíhaly.
„A kde jsou dárky?“ zeptal se Skrblík.
„O žádnejch dárkách nepadlo ani slovo,“ naštvala se ryba. „A jestli se ti to nelíbí, nechám všecko zase zmizet.“
„Nečerti se hned, mřenko jedna kouzelná, to byl jenom vtip.“
„No proto. A teď mě pustíš na svobodu, jak jsi slíbil.“
„To byl taky vtip,“ zabručel si Skrblík pro sebe a nahlas řekl: „Napřed bych se najed, když dovolíš, hladem už nevidím.“

Co měla dělat? Z kbelíku se sama dostat neuměla, a tak zajela ke dnu, že si tedy chvilku dáchne, než si Skrblík něco málo zakousne. Jenže ten zasedl ke stolu a jedl a jedl, dokud na mísách nezbyly jen drobečky. Nacpaný k prasknutí se odkutálel do postele a usnul jako špalek.

Když se vzbudil, bylo skoro poledne. Rybka vystrkovala hlavu z vody a vypadala nevrle.
„Tak jdeme, Vonásku!“
„A kam jako?“
„K potoku.“
„Jo, tohle,“ poškrábal se Skrblík na nose. „A co kdybys mi napřed ještě splnila druhý přání? Jako, jestli to nebyla včera jen taková náhoda, že…“
„Žádná náhoda to nebyla a ty to dobře víš. Tak dobře, přej si něco, ale rychle. Z tý studniční vody mě začínají svrbět ploutve.“

„Chci meloun. Nebo radši dva.“
„Meloun? A má být zelenej nebo žlutej?“
„Meloun jako milion, chápeš? Milion korun. Nebo eur? Ne, nejlepší to bude v dolarech. Přeju si milion dolarů.“
„To by mě zajímalo, na co budou takovýmu lakomci,“ zabručela ryba. „Tak zavři oči, Skrblíku, a počítej do stovky.“
Udělal, jak chtěla, a když ty oči otevřel, ležel na stole kufřík, no spíš kufr a v něm spousta úhledných balíčků. Vonásek vytřeštil oči, na sucho polknul a pak se dal do přepočítání bankovek.
Ryba moudře pochopila, že teď je zbytečné něco po něm chtít, a tak se zase ponořila a čekala.

Asi za dvě hodiny se Vonásek naklonil nad kýbl a houknul: „Jsi tam?“
„A kde bych asi tak byla, ty chytrej? Spokojen? Jdeme?“
„Ne, tak hrr, mřenko. On to totiž není milion, ale dva.“
„Tak jsem se sekla, no. Ber to jako bonus za to, že mě teď HNED pustíš.“
„Jo. Já vodejdu a někdo mě mezitím vykrade. Ani nápad.“
„Tak ten kufr zakopej ve sklepě k ostatním penězům a bude.“
„Tam půjdou zloději jako první. Tolik prachů – to by chtělo pořádnej trezor.“
„Hele, Vonásku, tak votravnýho klienta jsem ještě neměla. Přeješ si teda trezor? Velkej, ohnivzdornej?“
„Kdepak trezor. Teď, když mně zbylo už jenom poslední přání, musím to pořádně promyslet. Jsem bohatej, ale je mi to nanic. Co by tomu řekli lidi, kdybych najednou začal utrácet?“
„Vždyť ty neumíš utrácet, ty jenom peníze škudlíš a chodíš se na ně koukat,“ namítla ryba.
„To skončilo,“ pravil Skrblík rázně. „Teď si chci užívat, najdu si ženu, budu cestovat a tak. Ale tady to nejde.“

Na chvíli se zamyslel.
„Poslyš, uměla bys…?“
„ Umím splnit úplně všechno,“ prohlásila ryba. „Tak povídej, ať už to máme za sebou.“
„Dobře. Takže – chci bejt mladší než sem, teda ne úplnej zajíc, ale mladší. Chci bejt bohatej, ještě víc než teď, a mít takový postavení, že lidem to bohatství nepřijde divný. Chci mít nádhernej dům, teda spíš palác, a nádhernou ženskou, co by mě milovala. A to všecko najednou. Šlo by to?“
„Miluju skromný lidi,“ řekla ryba.
„Jasně, že by šlo,“ dodala a v oku se jí podezřele zablýsklo. „Teď si běž lehnout a ráno, až se vzbudíš, bude všechno, jak jsi chtěl.“
„Lehnout?“podivil se Skrblík. „Žádný počítání… třeba do tisíce?“
„Lehnout. Žádný počítání. Todle přání je totiž majstrštyk a ten vyžaduje čas. Nechtěl bys přece, abych to odflákla?“
A tak si Vonásek zalezl do kanafasu, chvíli se vrtěl a pak usnul.

Když se probudil, nestačil se divit.
Postel, co v ní ležel, měla nebesa na vyřezávaných sloupcích a hedvábné povlečení, a stála v komnatě plné starožitného nábytku, vykládaného perletí a slonovinou. Na malé komodě uviděl Vonásek kulatou skleněnou báň, ve které plavala ryba. Zamávala na něj ploutví a vypustila z tlamičky pár bublin.
Nekecala, pomyslel si, jsem bohatej chlápek s nóbl barákem… ale počkat, chybí tu ta ženská!

Vtom se otevřely dveře, dovnitř vešla krasavice, jakou ještě neviděl, naklonila se nad něj a vroucně ho políbila.
„Vstávej, Ferdinande,“ řekla. „Vůz už čeká. Za hodinu odjíždíme.“
„Budeme cestovat? Paráda. A kamže to jedeme?“
„Do Sarajeva, lásko. Do Sarajeva.“