Pohádka 20. století aneb O cestě branami s podivným překvapením

fantazie náctileté Lil… malilinko upraveno ;-)
» autorka: Lilith
Jak vypadá holka, když jí dá kluk kopačky? Je stále stejná, na internátě o víkendu však sama. Jen tak líně sedí v posteli, nohy zkřížené, magič hraje naplno tvrdou muziku a ona se kolíbe, v ruce cigaretu, před sebou popelník a pohupuje hlavou do rytmu rockového nářezu, usmívá se a myslí si:

Stejně to byl trouba, i když ho pořád miluju. Za čtrnáct dní jsme mohli slavit rok, co to spolu táhnem. Taky to moh vydržet. Ale což… už je fuč.

Když páska dohraje, típne cigaretu, zvedne se a jde k těm neustále zamčeným dveřím v jejím pokoji.

Co to tam vlastně za nima je? A hle, dnes je tam ba i klíč. Je to zvláštní, všichni na mě kašlou a dveře mě přímo zvou.

Stejně byla vždy zvědavá, co se za starými oprýskanými dveřmi skrývá, ale kvůli tomu milovanýmu troubovi a škole se tam ani nestačila podívat. Odemkla a vzala za kliku…
„Jééé...“ zazpívala nahlas.
Údiv přinutil její obličej k úsměvu. Před ní dlouhá zářivá chodba zakončená zlatobílou bránou, ornamenty zdobenou.

Ty brďo, říše snů?

Jen tak v kraťasech a tričku, bosa procházela chodbou. Brána byla pootevřená a za ní vstoupila do ještě zářivější chodby z lesklého plechu… a další brána, tepaná jak krajkoví, kterou prošla do chodby vyložené slídou. Tentokrát byla brána z šedého kamene, ale tak podivně lehkého, pórovitého, že stačilo jen lehce do ní strčit…

Prošla snad deseti branami, když se unavená zastavila před ošklivou železnou. Na hřebíku vedle ní visel černý kabát. Náhle se ochladilo, oblékla si ho tedy.

V ten moment se brána otevřela a před ní se rozprostřelo nádherné, zářivé, skleněné město, tvořené průhlednými domy všech tvarů a se slabým nádechem barev. Otočila se a viděla, že vychází ze skleněného domu. Jakési skleněné kostky hopsaly po bílé silnici, snad dopravní prostředky.

Lidi, to je fakt ráj...

Potom se ukázali lidé. Chodili jak housata, kolébali se na jedné noze, v rukou jakési skleněné obdélníky, do kterých se zaujetím hleděli a jeden druhého si nevšímal, tiše se míjeli.

Jéžiš ti jsou krásný. A tohle jsou kluci… jůůů…

Poznala to. Ženy měly nohu zakrytou dlouhou sukní ze zvláštní průhledné lehoučké hmoty, muži krátkou „kalhotu“, bohužel z neprůhledné hmoty... Ale ty obličeje…

Ach, to jsou tak nádherný bytosti… bezva, že jsem utekla.

„Dobrý den, nemáte cigaretu?“
Tázaný muž ji pozdravil: „Šišila“ a podal jí zelenou krychličku.
„Děkuji vám,“ řekla.
„Šišila,“ odpověděl a kolébal se dál.

Ale jak se to kouří? Zkusila natáhnout z jediné dírky, kterou krychlička měla. Na druhém konci to baflo a objevil se zelený plamínek. Musela si sednout na jednu ze skleněných snad laviček, které se vznášely nízko nad zemí všude po okolí a zářily pastelovými barvami.

Jú, to je síla, to je kouřeníčko…

Opodál hopsali o něco menší „lidé“. To budou asi děti. Ani nevěděla proč, snad radostí, začala zpívat „Ovčáci, čtveráci…“. Caparti k ní přihopsali a pískali s ní melodii. Potom zpívala všechno, na co si vzpomněla. Děti ji stále pískáním doprovázely.

Toť hudební národ.

„Haló princi!“
Zavolala na kouzelně hezkého muže, oděného ve stříbrné bundě a černé kalhotě. Otočil se a poslal jí pusu. Pořád tomu nemohla uvěřit.

Rozumí mi, jsou stejný, jako já a přitom úplně jiný…

„Princi, chci tě za muže!“ Křičela na něho v legraci.
A on se otočil, přišel k ní a drsným hlasem řekl: „Ty mládě, nebuď drzá na dědka a hleď si vrstevníků.“

Potom se zářivě usmál a do ruky jí vložil kus zlata.

A jéje, budu bohatá. Díky dědo, učinil jsi mě královnou, holky na intru prasknou závistí, co já za to nakoupím...

„Čau špunti!“ řekla svým vrstevníkům a rozběhla se zpět ke skleněnému domu.

Na hřebík pověsila černý kabát a běžela všemi chodbami a branami. Zamkla dveře a klíč vyhodila oknem…

Dobrá trefa rovnou do kanálu.

Sedla si zpátky do postele, zkřížila nohy, zapálila cigaretu a do velkého skleněného popelníku vložila kostku zlata.

„Jsem bohatá… bohatá!!“ jásala,

ale přece jen chudá. Nemám už toho svýho milovanýho troubu.

A pustila magič, z něhož se ozvalo pískání skleněných dětí: „…ovčáácíííí… čtveráácíííí…“


.

https://www.youtube.com/watch?v=0TzCfLq6QuE

.
Tipů: 8
» 24.10.15
» komentářů: 8
» čteno: 848(11)
» posláno: 0


» 24.10.2015 - 20:01
všechna tvá JÁ píšou dobře, Lil. .)
Po prvních řádcích jsi rozptýlila mé obavy o červené knihovně. Klíč a dveře... zdánlivě obyčejné a co jsi z nich dokázala udělat. Je tam údiv, fantazie, touha srdce. Zbrusu nový svět. .) Již tehdy jsi se ztrácela v roztodivnostech kouzelné gheometrie a architektúr. .)
Skleněný město, jůů a housatolidé mě pobavili. :) I jejich obdélníky. .) Krychličkový podivín do krychle zhuštěný je hustý. :) A kouřící krychlička to už je tedy něco, navíc zelený plamínek. :))
Princ je taky skvělej i ty dialogy, bavíš. :)

Skvělej konec... .)

ST a Z velikánské. .)
» 24.10.2015 - 20:09
Kajuta: Děkuji za báječný komentík, který mě pobavil, mám obrovskou radoooost!!! :-)
» 24.10.2015 - 20:14
1
Dílko jsi nezasklila a nikdo tě za něj nevypíská, jenom se mi zdá, že by jedenáctiletá Liluška nemusela tak často kouřit. ;-)
» 24.10.2015 - 21:45
Ringo: To jsi mě tedy rozesmál :-)) Zelený krychličky se smí kouřit už od jedenácti, víš, za těma dveřma tedy jo... :-))
Díky moc :-)
» 25.10.2015 - 02:13
Jééé... čtverácká fantazie, usmívám se, ST
» 25.10.2015 - 09:31
Kapka: To je dobře, Kapičko, děkuji moc :-)
» 25.10.2015 - 12:03
snílek a fantasta od narození, jsi "můj" člověk.
P.s. mentolky? to je na kouření největší humus
ST.
» 25.10.2015 - 12:04
řeka: Jů, děkuju, mám radost :-) mentolky snad né, i když kdo ví, jak by taková krychle v divnosvětě chutnala ;-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Počítám se v mlze | Následující: Šach mat

© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.