V kolíbce lží
Někdy ani zavinovačka lásky nestačí na zhojení všech lží, které nám občas přijdou do cesty…
» autorka: Levandule |
Za okny mží
v krajině polní,
letadla lží,
o vztah hra stolní
Ruce jsou bez síly,
„vydržet“ selhává,
dny se zas rozbily,
schází mi odvaha
Bešamel oblohy
něžně mě objímá,
láska ze zálohy
s mou duší rozjímá
Decimálky váhání –
kdo co má dát,
tělesná strádání
chtěla by zrát
Jako prach v ulicích
pod botou city,
dusí mě na plicích
strach léty skrytý
Za okny po dešti
v krajině luk,
Tebe mám na štěstí,
už ani muk…
Souhvězdí rozkliklo
tmy trpké vězení,
snad světlo zasvitlo
v čas bez omezení
Závěry maluji
pastelkou z duhy,
naději stěhuji
se všemi pruhy
Svážu je v provázek
klidu a čekání,
kolíbku otázek
budoucnost zachrání
v krajině polní,
letadla lží,
o vztah hra stolní
Ruce jsou bez síly,
„vydržet“ selhává,
dny se zas rozbily,
schází mi odvaha
Bešamel oblohy
něžně mě objímá,
láska ze zálohy
s mou duší rozjímá
Decimálky váhání –
kdo co má dát,
tělesná strádání
chtěla by zrát
Jako prach v ulicích
pod botou city,
dusí mě na plicích
strach léty skrytý
Za okny po dešti
v krajině luk,
Tebe mám na štěstí,
už ani muk…
Souhvězdí rozkliklo
tmy trpké vězení,
snad světlo zasvitlo
v čas bez omezení
Závěry maluji
pastelkou z duhy,
naději stěhuji
se všemi pruhy
Svážu je v provázek
klidu a čekání,
kolíbku otázek
budoucnost zachrání
Tipů: 12
» 16.10.15
» komentářů: 9
» čteno: 644(20)
» posláno: 0
» nahlásit
» 16.10.2015 - 20:00
krizekkk
Buď svá... ST
» 16.10.2015 - 20:06
detektor
Dám ST....i když někdy lžu..:-)
» 01.11.2015 - 03:09
V kolíbce lží,
když tiše mží,
se často zjevuje
a tiše zevluje
lež na druhou
a s ní se radujou
ty sladké pololži.
Tiše tu souloží
a pravda pláče v koutě
na moutě.
Jak snadné uvěřit,
když chce se nevěřit
a pod příkrovem lítosti
se snadno často rozhostí
dojem, že pravda je jen moje!
A je - v kupkách hnoje!
A víc než můžeš nabýt
a víc než můžeš vábit
ztrácí se v jednu chvíli
a se vším i tvůj milý...
Je snadné rychle odsoudit,
je těžké přijmout, odpustit...
když tiše mží,
se často zjevuje
a tiše zevluje
lež na druhou
a s ní se radujou
ty sladké pololži.
Tiše tu souloží
a pravda pláče v koutě
na moutě.
Jak snadné uvěřit,
když chce se nevěřit
a pod příkrovem lítosti
se snadno často rozhostí
dojem, že pravda je jen moje!
A je - v kupkách hnoje!
A víc než můžeš nabýt
a víc než můžeš vábit
ztrácí se v jednu chvíli
a se vším i tvůj milý...
Je snadné rychle odsoudit,
je těžké přijmout, odpustit...
» 01.11.2015 - 19:54
G.P.:
Rozpitá naše podlaha,
a všechno vnitřní vnímání,
Tvoje opora selhává,
lež je do srdce vloupání
Pomohla jsem Ti k bezpečí,
před lží a přetvářkami,
má bolest už ani nebrečí,
Ty stále skládáš origami
svých vlastních omluv k dceři,
svých vlastních výmluv ke mně
čechráš své pravdě peří,
lež stále bydlí v domě
Nechápeš ty souvislosti,
vidíš jedno jediné,
uzavřenost a Tvé zlosti,
čekám, kdy to pomine
Necítím nenávist žádnou,
však hranice mám jasné,
dlouho dlaň mám prázdnou,
tolerovat zlo je pracné
Bereš mi čas na zhojení,
příliš na mě pospícháš,
ve slovech, jen v těch to není,
jádro věci nevnímáš
Šla jsem za láskou a jistotou,
opustila domov svůj,
Pravda je mou nahotou,
však pro Tebe je jen hnůj
Základy jsi podpálil
jen pro tu vizi jedinou,
smíření jsi oddálil,
lež nemůže být hrdinou
Já nepropadám lítosti,
na to Tě příliš miluji,
však daleko mám k radosti,
čekám, kdy vším propluji
na správný vítr čekám,
který pročistí vztah a duši,
z chyb se dlouho svlékám,
Tvá absence mé zhojení ruší
Asi potřebujeme dvě mýdla,
to moje samo nestačí,
aby naše láska nevystydla,
a byla zase v bezpečí…
Rozpitá naše podlaha,
a všechno vnitřní vnímání,
Tvoje opora selhává,
lež je do srdce vloupání
Pomohla jsem Ti k bezpečí,
před lží a přetvářkami,
má bolest už ani nebrečí,
Ty stále skládáš origami
svých vlastních omluv k dceři,
svých vlastních výmluv ke mně
čechráš své pravdě peří,
lež stále bydlí v domě
Nechápeš ty souvislosti,
vidíš jedno jediné,
uzavřenost a Tvé zlosti,
čekám, kdy to pomine
Necítím nenávist žádnou,
však hranice mám jasné,
dlouho dlaň mám prázdnou,
tolerovat zlo je pracné
Bereš mi čas na zhojení,
příliš na mě pospícháš,
ve slovech, jen v těch to není,
jádro věci nevnímáš
Šla jsem za láskou a jistotou,
opustila domov svůj,
Pravda je mou nahotou,
však pro Tebe je jen hnůj
Základy jsi podpálil
jen pro tu vizi jedinou,
smíření jsi oddálil,
lež nemůže být hrdinou
Já nepropadám lítosti,
na to Tě příliš miluji,
však daleko mám k radosti,
čekám, kdy vším propluji
na správný vítr čekám,
který pročistí vztah a duši,
z chyb se dlouho svlékám,
Tvá absence mé zhojení ruší
Asi potřebujeme dvě mýdla,
to moje samo nestačí,
aby naše láska nevystydla,
a byla zase v bezpečí…
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Za odkvětem | Následující: Život se stíny