Zelený démant

.

Kruh, zlatý kov, co láká generace… a v něm vsazen zelený diamant.
Našla jsem ho uvězněný ve skále.
Obhlížím a nevěřím, kde se tu vzal?
Jen se mé prsty dotkly té nádhernosti, sevření kamenů povolilo.
Potěžkala jsem kruh v dlani a pohrávala si s diamantem, hladila ho, leštila…
a pak si ho připjala na krk.
Ucítila jsem jemné vibrace tak uklidňující a magické,
slyšela jsem tichounký šepot hlasů v jakési podivné starobylé řeči.

Zablesklo se.
Opravdu? Nebo jen v mé hlavě?

Náhle stojím na útesu.
Diamant na mém krku září do rozsáhlé krajiny pode mnou,
osvětluje barevné rostliny gigantického vzrůstu
a každá svým trubkovitě zakrouceným květem vyfukuje zelenkavý kouř.

/Pole feťáckých rostlin... mě s úsměvem napadlo, proč vlastně nejsem udivena?/

V dáli rozsvícené město, zářivější než slunce, snad smaragdové.
Oslněna přivírám oči… mysl se rozprostírá do prostoru, tuší, ví…

a z mraků se s řehtáním vyřítí okřídlený zelený kůň,
ihned vyskakuji do zlatého sedla
a během krátkého letu se ocitám pod třpytivými mrakodrapy ostrých tvarů.

Město je však bez života, jen špice smaragdů se nade mnou sklání,
zdraví tichým šepotem.
Můj démant z náhrdelníku stále září a jeho barvy se mění,
zdraví tu třpytivou nádheru,

proč mám pocit, že tady jsem doma?

Nejvyšší smaragdový dům, obrovský jehlan s povrchem zvrásněným šrámy,
se modře rozzářil, jeho špice se odklopila
a můj kůň zahrabal kopytem, vzlétl a vynesl mne nahoru.
Nad otvorem do jehlanu se zastavil, jen lehce mával křídly a vznášel se
a já se podívala dolů…

ach, ta nádhernost, spirálovitě točitý tobogán, modře se třpytící, vedl kamsi do útrob,
do propasti, kam jsem tolik toužila se podívat, přitahoval mne jak magnet.

Kůň opatrně přistál na hraně otvoru z drahokamů,
přešlapoval, až kopýtka jak zvonky cinkala.
Opatrně jsem seskočila na rovnou malou plošinku na vrcholu tobogánu
a frrrr...

klouzala jsem dolů, spirála se se mnou točila do všech stran, nakláněla,
hlavu i rozum jsem ztrácela…

…

viděla odlesky hvězd, spoustu sluncí i měsíců,
celých galaxií, jak se spojují a rozpojují,
zářivých barevných bičů, jak svíjivé hady, co se jeden kol druhého omotává,
láskyplně a přitom jaksi zvráceně a lstivě požírá,
a ostré drahokamy, letící vesmírem, s jakousi zlobou v jejich třpytivosti,
rotující tělesa všech tvarů na pozadí rudé podivně rozčvachtané záře,
všechna se na mne řítila a v poslední okamžik uhýbala,
útok zkrvavených těles,

jak části bytostí, co odtud odešly nebo neodešly?

…

Jak tohle vím? Jako by mi chtěly něco sdělit…

Úžasný, podivně silný a přitom tak netrpělivý zážitek transu v mé hlavě,
nechtěla jsem, aby skončil, nechtěla jsem se nikdy vrátit k vědomí…
nechtěla jsem být… žít.

…

Viděla jsem zkrvavené tváře, boj, násilí a utrpení
těch geometrických bytostí,
těch různorodých živých a citlivých těles,
jsem na cizím území, ale chtějí mi něco sdělit, sdělit celému vesmíru,
že o svoji existenci bojovali, než…

celou planetu pohltila smaragdová invaze, vesmírné drahé kameny začaly myslet,
byly silné, studené a neústupné, ostře špičaté a zlé…
přistály zde kdoví odkud, najednou tu prostě byly, během jedné noci…

Bytosti geometrie s nimi válku vedly, šrámy po jejich tělech, to bylo vše,
co zmohly…
marný boj, smaragdy je pohltily…
převtělily do rostlin, co svou duši nenávratně vypouštějí coby zelenkavý kouř…

…

/Aha, pole feťáckých rostlin… už se neusmívám, ale zatlačuji slzu lítosti,
když si uvědomuji,
že jsem vlastně viděla hřbitov původních obyvatel tohoto podivného kraje /

Ach, proč tohle všechno vím, kdo mi to sděluje? Proč mi to sděluje?

…

Dopadla jsem měkce na sametový podklad, on to vlastně nebyl až tak samet,
jen drobounké fialové rostlinky, jemnější než mech… a hýbaly se,
vlnily a nádherně voněly.
Smrtí.

Seděla jsem na dně jehlanu, kde okolní stěny modře zářily a mizely,
sametové rostlinky mne hladily po kůži, ach…

Zase ten podivný pocit… jsem tady doma?

Rozhlédla jsem se. Mohla jsem se rozhlížet a ukroutit si hlavu,
ale neviděla jsem nic,
jen nekonečné pole fialového koberce, nedozírné pole.

Náhle mne přepadla únava, tělo se bezvládně položilo do rostlinného koberce
a nechalo se hýčkat jemným hlazením, až moje vědomé já usínalo,
propadalo se do těch nejhlubších hlubin…
hroutilo se samo v sebe,
jak černá díra.

Temné hučení, rozjasňuje se… zelené mlžné světlo,
v hloubce své mysli rychle mrkám
řasami jak vějířky nevěřící, jak kolibříci /co umí prý i couvat…/,
nevěřím tomu, co vidím…

démant z mého náhrdelníku září
a vysílá obrovský silný zelený paprsek do vesmíru,
prostupuje lehounkými mraky…
ozářil skleněné koule tam v nekonečné temnotě schované…

Ze tmy vesmíru se ke mně snášejí skryté tváře,
skryté ve svém i mém vědomí,
viditelné pouze svou imaginární fyzičností, ale jsou tu, moji milí,
vzdálení, ach, tolik vzdálení příbuzní.

V paprsku zeleného démantu vznáším se ke své rodině, ke své flotile,
k věčným tulákům vesmíru, bytostem geometrie.

Našla jsem se, našla jsem skleněné vědomí mé existence,
jsem bytost ve tvaru průhledné koule

a jsem opravdu doma…

…

Zelený démant pohasl a s ním všechen život na Zemi,
kam v tu chvíli dopadaly miliony smaragdových vetřelců
monstrózních jak třpytivé domy
avšak ostrých špic…

Ale já jsem zachráněna.


Prosím, promiňte mi…



.