Světýlka duší

Je to přesně rok, co přemýšlela o tom, že odejde z tohoto světa. Byl Štědrý den, a celé období okolo Vánoc, pro ni bylo těžké. Možná to bylo tím, že byla dlouho nemocná. Nemohla skoro opustit lůžko, lemované čtyřmi studenými zdmi.

S tichou láskou, sledovala svoje děti. Hrály si u stromečku. Hlavičky měly skloněné nad autíčky, kterými brázdily pomyslnou silnici pod větvičkami. Pak její pohled zabloudil do kuchyně. Jako vždy, měli krásně nazdobený stůl, připravený na Štědrovečerní večeři. Adventní věnec na stole, se konečně pyšnil všemi čtyřmi zapálenými svíčkami, cinkot andělského zvonění v ní probouzel nostalgii a vzpomínky na vlastní dětství. A to bylo to, co si přála. Zanechat v dětech podobně krásné vzpomínky. Světýlka na stromečku se třpytila v odlescích ozdobiček, v oknech se pyšnila vánoční hvězda.

Najednou se trošku zarazila.

Proč jsou ale tak smutné, její děti? Jsou přeci Vánoce! Za chvíli půjdeme ven, zapálit svíčku na hřbitov všem svým zemřelým. Poslat jim tichou myšlenku tam nahoru, do nebe. Je to dávný zvyk jejich rodiny a jí vždy dojme pohled na tu spoustu mlčenlivých plamínků na hrobech. Světýlka duší. Tolika lidem někdo chybí.. Přitom si budou povídat o tom, kdy přijde Ježíšek a budou v dobrém rozmaru vzpomínat na dědu s babičkou, kteří už tu nejsou. A potom, celí příjemně vymrzlí, začnou smažit kapra a chystat večeři.

Pak uviděla jeho. Sekal v dřevníku dříví na zátop a celý byl u toho tak podivně schoulený.. Když se otočil, aby vhodil kus dřeva do velkého, proutěného koše, najednou spatřila slzu, jak si tiše razila cestičku po jeho tváři.

Proboha, co se to děje??!

Musela přerušit tok svých myšlenek. Zrovna rozdávali sníh. Její děti milovaly bílé Vánoce a dnes.. dnes budou mít tolik sněhu a táta, je poveze na saních, cestou na hřbitov, zapálit svíčku..

.. mámě.