Oběšenci

Noc.
Stará otlučená ulice.

Vetchá paní vyšla na malý balkon,
opřela kostnaté ruce o kovové zábradlí
sledujíc pouliční kamenně oprýskané ticho a pusto.
Jen sporé světlo na konci ulice ponechalo ve stínech smutnou omšelost.

Studené zářivkové světlo z jejího pokoje olizovalo prádlo.
Viselo na prádelních šňůrách natažených mezi dvěma rezavými tyčemi
vysunutými před zábradlí.

Viselo jak oběšenci.

Vzdouvalo se a vrhalo podivné stíny na dlažební kostky,
kde vlastně jeho stíny vůbec být neměly.
Ale byly.

Bílá noční košile se svůdně vlnila v nočním vánku,
laškovně se otírala o pánské kalhoty
- obzvláště chmurného zamračeného oběšence.
I kolíčky se ho bály držet.
Zato krásně zvrhlé kostkované trenýrky z druhé strany
netrpělivě čekaly na košilčin letmý dotek.
Madam podprsenka s kalhotkami v páru jako vždy nechápavě kroutily gumičkami.
Jen těžký kabát na ramínku úpěl, jak ho škrtilo a studilo to železné monstrum,
tak nešťastně a zoufale oběšený, že…

… stíny se náhle začaly prodlužovat a natahovat po celé ulici
se zastřeným úpěním do patvarů černých přízraků.

Všichni prádelní oběšenci hrůzou ztuhli
pozorujíc stín kabátu, jak se z jeho límce vysouvají rohy,
zakrouceně krásné luciferské rohy.

Kolíčky strachem upustily kalhoty a seskákaly raději na chodník,
košilka se zkroutila do bílého roztřeseného hada,
když se z kabátu začal linout kouř
a smrdutá síra
všechno prádlo svým odporným puchem zneuctila.

Stará paní si s klidem zapálila cigaretu,
spokojeně foukla kouř do kabátu a šťastně se usmála.
„Konečně jsi pro mne přišel, můj drahý, jsem jen tvá.“

Vyfoukla poslední obláček kouře,
rohatý kabát se vyvlékl z ramínka, něžně ji objal a zahalil,
vypšoukl vůni síry, celý ohýnky se ozdobil.

Dlažební kostky vybuchly a do výše jak kamenný gejzír vystřelily,
zem pukla, rozestoupila se, otevřela kráter v rudém ohňostroji
a ve své peklo s chutí oba pohltila…

Konečně jsou doma a svoji.


:-)


.