Kdo s koho: Kočko myččí-problém

„Jak je možné, že nic necítím? Nic tu nevoní? Kde mám jídlo?“ podivila jsem se nahlas, když jsem otevřela dveře bytu.

„Waaaaaaaau,“ odpověděla mi mourovatá kočka mé spolubydlící.
Jasně, já vím, že kočky dělají „Mňau,“ a že „Waaaaaaau“ se podobá spíš na zvuk vlkodlaka. Ale tahle kočka je zvláštní. Chci říct hrozná. Vlastně chci říct příšerná.

Tedy: Já nemám nic proti zvířatům. Obzvlášť ne proti kočkám. Tyhle roztomilé chodící polštáře se dovedou občas chovat i inteligentně: Třeba celý den spát a sloužit jako okrasa bytu. A taky spát i přes noc a chovat se jako výše zmíněná podložka pod hlavu. Nebo se dají použít jako umývák na špinavé prsty od jídla (hlavně mastných pokrmů či zmrzliny), a nebo taky naopak jako utěrka na mokré ruce - pokud tedy zrovna moc nepelichají. V neposlední řadě jsou to skvělí lapači pavouků a jiného hmyzu, který se nějakým záhadným způsobem dostal do domácnosti.

Tahle kočka je ale přírodní úkaz. Krom všech doposud vyjmenovaných funkcí totiž má ještě jednu zvláštní vlastnost: Neumí vařit.
(Co to je za hloupost? To není až tak zvláštní, to asi neumí žádná kočka, ale když přijde člověk domů hladový jako vlk a nemá navařeno, na někom si vybít zlost musí.)
Ve skutečnosti jsem chtěla říct, že ta kočka mi na všechno, co řeknu, dovede odpovědět.
Má to ale dva háčky: Tím prvním je, že mi na moje otázky odpovídá jen své kouzelné „Waaaaaaau.“ Druhý problém mě ale tíží mnohem víc. Odpovídá mi, i když se ji na nic neptám
Kdyby fungovala na způsobu: „Já jsem ticho, ty jsi ticho,“ bylo by to všechno v pořádku. Ale to ona ne.
Když mlčím, ona řve.
Když mluvím s někým po telefonu, ona řve.
Když si zpívám, ona řve.
Když se ji snažím přesvědčit, aby neřvala, ona stále řve.
Omlouvám se, že stále opakuji slovo „řve,“ ale je to zhruba stejně otravné, jako slyšet každou půlminutu to její „Waaaaaaau.“
I když ne, vlastně není. Vůbec není. Není to zdaleka tak otravné. Nic není tak hrozně moc otravné, jako řvaní téhle kočky.

„Nazdar,“ pozdravila jsem zvíře ironicky a zula jsem si boty. V tu chvíli se mi pod nohy připletl druhý čtyřnohý polštář.
„Ty alespoň neřveš,“ ocenila jsem ho a pohladila. Zavrněl a rozvalil se na podlaze.
„Waaaaaaaau,“ zařvala uraženě mourovatá.
„Ale teď tě hladit nebudu, jelikož jste mi neuvařily! Mám hlad,“ vysvětlila jsem opět ležící kočce a posunula ji po plovoucí podlaze stranou.
(Což mi připomíná, že jsou to také skvělá leštidla na všechny typy podlah. Kromě koberců. Pokud nejste milovník abstraktního umění a nevyznáváte kočičí chlupy různých tvarů všude po bytě, na tento druh podlah vřele nedoporučuji!)

„Waaaaaau,“ vysmál se první polštář druhému polštáři, kterého se odmítnutí hluboce dotklo a odešel proto uraženě do obývacího pokoje.

Došla jsem do kuchyně. Otevřela jsem ledničku a chvíli do ní hloupě zírala. Přestože byla prázdná, dal mi ten pohled víc než sledování dvouhodinového programu v televizi.
Musela jsem ale uznat, že i kdyby kočky dokázaly nějakým způsobem vařit, neměly prakticky z čeho. Napadlo mě zkombinovat hrášek z plechovky s bílým jogurtem, ale přece jen jsem se rozhodla nejprve otevřít ještě mrazák.
Pizza mi nakonec přišla jako lepší nápad.
Hodila jsem zmraženou placku do trouby a odešla do pokoje.
„Waaaaau,“ nezapomněla prohlásit kočka.
„Co po mně zase chceš?“ zeptala jsem se, přestože jsem věděla, že odpověď bude opět stejná. Posadila jsem se na posteli a zapnula notebook.

Po chvíli ignorace všech kočičích „Waaau“ jsem sebou trhla: „Do háje, pizza! Kočko hloupá, copak nemůžeš něco říct?“ obvinila jsem ji.
„Waaau,“ odpověděla mi dotčeně.
„Jak já mám vědět že tím myslíš: „Hoří ti pizza?“ křičela jsem za běhu do kuchyně. Nebylo to naštěstí tak horké, jak se zdálo. Tedy horké to bylo. A vlastně víc než se zdálo. Spálila jsem si obě ruce. Ale nehořelo to. Vlastně to vyndání z trouby docela hořelo, protože nebýt včasného zákroku, mohlo skutečně hořet…

Další „Waau“ jsem pochopila jako žádost o jídlo a hned to další jako poděkování. Doufala jsem, že s plným žaludkem půjde kočka spát.
Ale víte, jak to bývá, když člověk doufá?

Pokusila jsem se tedy ječící polštář ignorovat a šla jsem do kuchyně uklidit nádobí. Myčce zřejmě přišlo vtipné osprchovat mě, jakmile jsem ji otevřela.
„Waaaaaaau,“ posměšně se ušklíbla kočka. Otřela jsem si několik kapek na brýlích do košile. Příště si dám na tebe pozor, pohrozila jsem myčce.
„Píp,“ ozvalo se mi na odpověď.
„Já ti dám píp,“ procedila jsem mezi zuby a začala jsem rovnat sklenice a talíře dovnitř. „Píp píp,“ zaprotestovala.
„Waaaaaau,“ ozvalo se za mnou opět. Leknutím jsem zabořila hlavu až mezi nádobí.
Zabouchla jsem mírně naštvaná myčku a odebrala jsem se opět do svého pokoje.
„Píp,“ ozvalo se z dálky. Ignorovala jsem to. Po čtvrtém pípnutí, které jsem slyšela (a bylo jich nejspíš daleko víc, jen jsem je přeslechla přes všechna ta kočičí „Waaau“) jsem se však zvedla a šla myčku zkontrolovat. Musí to jít nějak vypnout!
„Co máš za problém?“ zeptala jsem se jí.
„Píp,“ odpověděla mi.
Bezmocně jsem na ni chvíli zírala.
„Píp! Píp píp!“

Rezignovala jsem a zavřela se do pokoje. Prostě to budu ignorovat, o nic nejde. „Waaaaaau,“ zavřeštěla kočka vedle mě. „Aha, asi jsem tě měla zavřít na druhé straně dveří,“ došlo mi. Napravila jsem chybu. Potřebovala jsem svůj složitý problém někomu říci. Postěžovala jsem si tedy kamarádům na Facebooku.
Silné „Waaaau“ se ke mně doneslo až chodby.
„Když otevřu ty dveře, budeš držet zobák?“ vzala jsem za kliku a zadívala jsem se na kočku. Mlčela. A žádný zobák neměla.
„Dobře,“ vrátila jsem se zpět do pokoje. Dokud budeš ticho, nechám otev---
„Waaaaaaaau,“ přerušil mě polštář.
„Píp!!“ zaznělo doplnění z kuchyně.
„Dýchej. Zhluboka dýchej. Všechno bude v pořádku,“ uklidňovala jsem sama sebe. „Takže, jak byly ty rady?“ Procházela jsem historii konverzace na Facebooku.
„Dobře... Takže: Vypnout kočku a myčku hodit z okna. Počkat, cože? Vypnout myčku a kočku hodit z okna! Takhle je to správně.“
Došla jsem do kuchyně.
„Píp,“ vyjádřil mi přístroj svou náklonnost.
„Jo, to já tebe taky,“ zavrčela jsem a stiskla náhodné tlačítko na přístroji.
Ticho. Chvíli jsem s napětím čekala na další pípnutí. Neozvalo se. Už jsem chtěla začít tančit tanec vítězství, když za mnou stojící zvíře zaječelo: „Waaaaaaau!“
Popadla jsem kočku a otočila se s ní k oknu. Už jsem měla ruku na klice, když jsem uslyšela divný zvuk. Vlastně docela hezký zvuk. Příjemný. Jakoby tiché vrčení. Spíš vrnění.
Položila jsem mourovatý úkaz na zem. Ten se začal otírat o mé kotníky a nepřestával vrnět. Několikrát jsem ho pohladila.
„Tohle stačí k tomu, aby si přestala řvát?“ zeptala jsem se.
„Vrrrrrr,“ dostalo se mi odpovědi.
„Kočka neřve a ta potvora v kuchyni je taky ztichla. Dokázala jsem to!“ začala jsem se předčasně radovat.
„Píp,“ přidala se ke mně radostně myčka.
„A dost. Už tu nebudu ani minutu,“ rozhodla jsem se v tu chvíli.

Po několika minutách balení jsem popadla svůj kufr a začala se obouvat.
„Waaaaaaaau!“ zaprotestoval polštář.
„Taky tě mám ráda. Ale tohle je na mě moc. Povídej si tu třeba… třeba s myčkou. Nazdar,“ zabouchla jsem za sebou dveře.
Pípání a vřeštění bylo slyšet až na chodbu.

Nepřekvapilo by mě, kdyby sousedé nahlásili na policii, že se v našem bytě odehrává domácí násilí. A že tam máme časovanou bombu…