Pandemica: Úpadek Hnutí - Staré koleje Část 1.

Držím zbraň u hlavy Tylera. Vypadá nervózně. Přemýšlím proč.
Chvílí tak stojíme, pak mačkám spoušť.
Nic.
"Vážně?" řekne Tyler sarkasticky.
Za mnou se zasměje Rex "Ona nevěděla, že je to prázdný?"
Tyler se podívá na mě, pak na Rexe, a vezme mi zbraň z ruky "Oba mi můžete políbit."
"Nebuď takovej, sám si jí to naučil." dodá Rex.
Je to pár měsíců, co Vex odešel. Dobít svět nebo co. Nechápejte mě špatně, já rozumím, o co mu jde, ale upřímně si spíš myslím, že Vex chtěl bejt sám tam venku. Chtěl zabíjet dál a nemrtví jsou dobrá výmluva.
Proč to dělám já? Je to téměř půlroku co mí dva nejlepší přátelé za delší doba zmizeli. Vex přiznal že prostě musí odejít, i když by asi nikdy neřekl, proč doopravdy musí pryč.
A Foxy? Nemůžu o tom nic říct co by mě nenutilo k slzám. Měla jsem ji za přítele, za sestru.
Šla ale do nebezpečí. S oběma Vexem a Nilesem. O tom bastardovi bych raději ani nezačínala.
To co mu Vex udělal bylo jedině správně. Kdybych to byla já, krvácel by rychleji a umíral déle.
Já se ale snažím o něco víc. Chci udělat ve světě něco, co tam na vždy zůstane. Zanechat odkaz, jako Vex.
S výcvikem jsem u konce. Vím všechno co je potřeba. Boj na blízko, boj se zbraní, i s nemrtvými. Rex jim říká zombíci, prý to někde četl. Nechápu proč by je tak někdo nazval. Sarah, naše sestra v chirurgickém, řekla že je to co nemrtví 'říkají' když jdou po obětech.

Natahuji, tentokrát nabitou, pistoli a chystám se ven.
"Snad si nemyslíš, že tě jen tak pustíme ven..." pronese Rex když mě vidí se pakovat.
Jen vtipkuje, i když tu byla doba, kdy mi to chtěli vymluvit.
Probírám svoje krátko střižené vlasy a dál se připravuji. Nevím jak rychle si na tohle zvyknu.
Chystám se do výtahu, směrem do prvního. Jen rozloučit a vzít si poslední věci, například pad s nejzákladnějšími informaci co Laguna dala dohromady.
"Justin?" zavolá na mě Rex. Otáčím se.
Jen ke mě přijde blíž, a chvíli kouká do mých očí. Rex nikdy nevypadal jako citlivá osoba, ale teď jsem měla vážně pocit že se mi tu rozbrečí.
Začne mi utahovat vestu "Já jsem s timhle nikdy nesouhlasil. Je to blbost. Jenom abys věděla." Pak mě z ničeho nic objal.
Neznáte Rexe jako já, on tohle nikdy nedělá, musí si myslet že je to naposledy, co mě vidí.
"Teď padej. A koukej se vrátit." řekne a už se na mě nepodívá.
Výtah se dnes zdá pomalejší. Možná že Laguně pomalu dochází elektřina. Už je to roky, co jsme měli výpadek. Ale spíš je to mou nervozitou.
Během jízdy přemýšlím.
Věci se v Laguně vyvíjeli od doby co Vex odešel docela dobře. Tyler převzal velení, tentokrát doopravdy. Začali jsme trénovat mladší děti boji, což byl Rexův nápad ale nikdo nenamítal, dokonce ani matky dětí.
Je to už pár měsíců od bitvy u Green Factory, a zdá se že věci jdou naším směrem.
Je tohle ten správný čas odejít? Bude vůbec lepší čas?

Výtahový box se zastaví, plechy ve stěnách zaskřípají.
Ve středisku se toho moc neděje. Většina Vectorkých jednotek je na průzkumech, některé prohledávají ostatky toho co zbylo ze Sebastianova útočiště. Tomu moc šancí nedávám, ani Tyler ne. Mám pocit, že má svoje úmysly a to se mi nelíbí. Takhle jednal Zimmer. Ale to nebude na dlouho můj problém.
Ve středisku,jak jsem řekla, je pusto. Pár lidí u monitorů, dva strážní z V0 - Tyler založil nultou jednotku Vectoru uvnitř Laguny týden po bitvě. Nikdo to zrovna neuvítal, ale Tyler nám vysvětlil, že je na čase sjednávat pořádek a ochranu i uvnitř, ne jen navenek.
Beru si svoje věci. Batoh, již tolikrát sešívaný. Několik desítek kulek, trocha jídla, granát. Jediné, co si nechávám u sebe i ve spánku je Grum. Můj armádní nůž, který prý patřil otci. Alespoň to říkávala máma. Ještě nikdy jsem ho nepoužila zvnějška Laguny.
Tam venku to bude jako třetí ruka.
Jak jde zpět naproti výtahu, míjím usměvavé, přikyvující tváře. Není to nejobvyklejší pro Laguny - ano, tak nás pojmenoval Zimmer prý když se v Laguně narodilo první dítě, Tyler - vyrazit ven. Máme pracovat na interiéru a zdokonalovat vnitřek. Lecos se ale mění v poslední době, Vex by asi rád tvrdil, že s tím nemá nic společného, ale Tyler tvrdí opak.
Moje mise je prostá, ale čím dále si ji opakuji, tím více mám pocit, že jsem na stejné misi jako Vex. Chci najít tvou matku, a musím začít tam, kde jsem skočila, když mě Vex tenkrát našel v Gree Factory. Hell Resistance.
Původem docela zábavné město, dva stadiony a turistická letoviska. Pro Huntery ráj.
Felix, chlap co vede v Hell Resistance 'odbojský' kemp, tam ale Huntery loví, jejich trofeje pak vystavuje. Brutální, řekli byste. Ale efektivní. Ještě než se v Green Factory objevil Sebastian, Hunterské hlídky se snažili Hell Resistance zabrat. Sedm dvanáctičlenných jednotek. Všchni mrtví během jediné noci.
Felix je nemilosrdný, a krutý. Ale překvapivě férový. Nabídl mi stopu k nalezení mojí matky, ale cena byla moc vysoká. Bohužel, jak jednou sedíte ve Felixově kanceláři, připoutáni k ocelové židli, 'Ne' se nepovažuje za odpověď.
A odtud to už znáte.
Lekce historie končí, jsem nahoře.
Výtah znovu skřípe, tentokrát naposledy. Bude mi ten otravný zvuk chybět. Všechno mi tu bude chybět.

Venku je chladný vzduch. Není ráno, vlastně se chystá západ slunce, ale je březen -- nebo možná duben. Jedna věc co se nestává je počítat dny v roce. My určujeme jen období, podle toho jaké je počasí. Mě se chladný vzduch líbí. Nakažení mívají potíže chodit. Pořád dokážou kousat, ale nerozběhnou se tak rychle. Dělám svoje první kroky. Cítím to v sobě, ten zápal. Být závislá jen na sobě, je v tom určité kouzlo. 'A nebezpečí', jak by řekl Tyler.
Jsem téměř v hrdle skleněné kopule Laguny, pod kterou operuje několik jednotek, které se buďto vrátili nebo vyjíždějí. Procházím okolo nich, a jeden po druhé začíná salutovat. Ale ne mě.
"Říkal jsi že to nebudeš dělat..." pronesu otráveně.
Za mými zády stoji Tyler. Jednotky mu jaksi začali salutovat. Zimmer to vyžadoval kvůli morálce, takže se tradice asi zachovala. Takhle aspoň poznáte když je Tyler na blízku. Všichni zdřevění a máchají pravačkou jako při nástupu.
"Jen poslední věc." řekne a z výtahu přiklusá ke mě.
Podává mi světlici.
"Až budeš obléhat Há-eR, ty naše dobyvatelko." neodpustí si ušklebačný úsměv.
Chvíli na něj koukám, aby mi vysvětlil jak o HR ví.
"Co si o mě myslíš, že jsem v Laguně tak dlouho, že nic nevím o tom co je venku?"
Usměji se a s vážností odpovím "Tak nějak."
Tyler se směje, poklepe po mém rameni.
"Budeme tě sledovat, ok? Já, Rex, všichni--"
"No tak, Tylere" přeruším ho. Nechci poslouchat, jak jsou všichni za mými zády. Tak kam jdu nechci nikoho táhnout sebou.
"Podívej, Jas. Jsi naše rodina. A i když se ti to třeba nelíbí, vždycky budeme kde nás potřebuješ, když nás potřebuješ."
"O to nejde. Já přece tohle vím. Vy jste pro mě nejbližší co mám k rodině. Tak kam ale jdu, tak bych nikdy svou rodinu neposlala."
Obejmeme se. Tyler je o dvě hlavy vyšší, takže svou hlavu položím na jeho hrudník, z nějakého důvodu je jeho bijící srdce jednou z věcí, se kterou jsem se chtěla rozloučit. Zvuk domova.
"Já vím." řekne potichu. Pak zamává na kamery za námi, aby otevřeli bránu.
Od bitvy jsme ji malinko vylepšili. Podle Tylera by ji teď neotevřelo ani Kladivo. Naštěstí pro něj jsme s naším pilotem ztratili kontakt, takže to neotestujeme.
Masivní kus betonu a železa se centimetr po centimetru otevírá. Slabá vrstva sněhu na silnici před branou je vyšlapaná. Od nakažených. Hunterů, možná i zvěře. Pustíme se s Tylerem.
"Máš všechno?"
Neodpovím. Ne úmyslně, jen jsem příliš oddaná myšlenkám. Je toho tolik, co tam venku hrozí. Nikdy jsem tam nebyla, ne sama za sebe. Aniž bych věděla, dělám kroky kupředu.
Ulice před Lagunou je jakoby přikryta plachtou ze sněhu. Vraky aut na opačné straně silnice jsou zasněžené i zevnitř. Ještě si pamatuji dobu kdy to vozidlo parkovalo, netknuté, před tou starou bránou. Bylo mi asi pět, moje matka nás obě zachránila když se vydala hledat Lagunu. Tenkrát tu ještě nebyl ani Vector, ne jak ho znáte teď. Vector bývala skupina přeživších, většinou odpůrci Hunterů v okolí. Sabotéři. Vyrůstala jsem s několika dalšími dětmi a každý den jsme si u tohohle auta hrávali. Pamatuji si jak jsem rozbila zadní sklo.
Nic hlasitějšího jsem nikdy neslyšela.
Už jsme pak ven nikdy nemohli.
Hladím zamrzlou karoserii pokrytou sněhem. I tohle všechno musím za sebou nechat. Podle toho, co čeká Rex, už se sem nevrátím.
Svět trochu zšedne a já se vracím zpět do reality hned jak do mých bubínků udeří zvuk zabouchávajíc se brány. Nad ní jsou vestavěné dvě malé kabinky, ve kterých hlídkují Vectoři.
Dávám se do kroku a až teď si uvědomuji že v dlani držím medailon. Je to kovový znak Vectoru. Musel mi ho dát Tyler když jsme se loučili. Kolik jsem si toho ještě nevšimla?
Připínám si ho na vnitřní stranu vesty. Ne že bych nebyla hrdá být z Laguny, ale svět za bránou je jungle. Co se stalo poprvé když jsem vyrazila do HR? Tři ex-Hunteři se mě pokusili unést a vyměnit s Vectorem za výkupné. Tenkrát jsem poprvé použila zbraň.

Ztrácím se z dohledu Laguny, když zaslechnu první zvuk smrti. Je to ten zvuk,který do vás vyryje díru. Ten tupý prázdný skřek. Jako když se snažíte mluvit ale chybý vám hrdlo. První nakažený této zimy.
Z dálky slyším křičet hlídku "Kontakt!"
Nabíjí odstřelovací pušku ale střelu blokuji já. Neuhýbám. Tenhle je můj.
Vytáhnu Gruma,jeho čepel zazní skrze šero silnice. Nakažený muž, možná 40ti letý, si zvuku všimne. Okamžitě se otočí mým směrem a já to poprvé spatřím. Těla nakažených jsou pochopitelně bez pulsu. Jakákoliv tekutina v jejich těle pak v zimních podmínkách zamrzá a znehybňuje je. Ale takové oční bulvy? Ty zmrznou úplně, většinou vypadávají a prasknou, ale tenhle tu asi stojí dlouho. Bulvy má pořád v lebce, jen nefunkční. Snaží se mne polapit ledovými pařáty ale nevidí mne.
Zasouvám Gruma zpět. Tohle není důstojné pokřtění mého přítele v boji. Tohle je exekuce.

Obcházím ho ve sněhu, zvedám ruku a znamení nestřílet. Zbytečné plýtvat střelivem. Kopu do jeho levé nohy, která zmrzla s asfaltovou silnicí. Noha po aplikaci mírné síle praskla v kosti a zombie neškodně dopadla do sněhu. Ve chladnou noc nemá šanci ani upozornit jakékoliv nakažené v dosahu.
Jeho hlava je zabořena do zasněžené cesty, dokončuji exekuci zarytím paty do jeho lebky.
První zabití dne. Spíše rozcvička.
Ta skutečná tma je ten pravý problém. Brzy ani neuvidím na cestu před sebou. Nemohu si svítím protože bych přitahovala horší nestvůry než nakažené - lidi. Přeživší z okolí by riskovali coliv pro jednoho člena Vectoru. Znovu si tím nehodlám projím, proto vyrážím v zimní večer. Není šance že cestou narazím na kohokoliv kromě zmrzlých zombíků. A s těmi si poradí Grum.
Přehazuji přes hlavu kapuci a snažím se jít směrem který jsem se učila naspamět poslední měsíce. Musím jít směrem do Green Factory, ale někde na 8 kilometru odbočit doprava směr Hell Resistance. Za tou odbočkou je odpočívadlo kde bývala pumpa. Tam si snad odpočinu. Tyler trávil poslední dny sledováním toho místa, je to opuštěné, z nějakého důvodu.
Noc přichází. Studený vítr mne po několika kilometrech ubije. Nesmím přestat chodit.

Po hodině která přišla jako celé desetiletí se dostávám do odbočky. Až na některé silnější větry a pár ležících těl snažících se zakousnout do mých noh to je pořád klidná noc. Po delší chůzi se 4 kila v batohu plus neprůstřelná vesta docela obnosí. Zatínám zuby a vytahuji nohy ze zasněžené cesty. Musí to být blízko.
Dochází mi energie. Cítím moje svaly pomalu vzdávat cestu. Nesmím zastavit, jinak je konec.
Noc je nemilosrdná, ale já to musím zvládnout. Jen -- pokračovat -- nezastavovat.
Na chvíli nechávám nohy odpočinout, ale hned budu pokračovat.
Co se děje? Jsem pokrytá sněhem. Moje oblečení vlhne na mém těle. Cítím jak se mi mráz dere na kůži. Ve tmě nedokážu rozeznat že ležím na zemi. Musela jsem usnout za chodu.
Vstát nemohu, moje těle to vzdalo. Snažím se odplazit dál, ale do rukou beru jen sníh. Sníh a štěrk. A kameny. Horké kameny. Počkat. Hlína. Mokrá hlína? Zvedám hlavu a snažím se podívat před sebe. Světlo!
Temně, sytě oranžová záře prosvítá skrze zasněženou stráň. Kvůli vánici poznávám jen stěny a okna skrze které se tato záře dostává ven.
To musí být ono. Tyler neříkal nic o zdroji tepla. Vlastně tu má být úplné prázdno. Ale fakt, že tu někdo žije mě možná zachránil. Zvedám se. Čím blíže odpočívadlu jsem, tím je mi tepleji. Ta záře není jen světlo, doslova cítím z oken sálat teplotu jako ze slunce. Co se to tu děje, tohle není normální.
Nehodlám se dát o nic blíž bez pistole v ruce. Jsem připravená střílet na potkání. Mířím skrze okna. Jsem už velice blízko, a všímám si jak se stěny z venku potí.
Uvnitř musí být neuvěřitelné teplo, ale jak to?
Neodolám "H-haló?" zakoktám.
"Mám zbraň. Budu střílet!" nevím proč jsem to řekla. Pokud se opravdu chystám někoho střelit, právě jsem zahodila moment překvapení do koše.
Vzápětí se zevnitř budovy ozve náraz. Pravděpodobně něco spadlo,nebo někdo něco plechového upustil. Dostávám se k rámu kde bývali dveře.
Další zvuky tentokrát padající omítka, beton nebo kameny. Jako by někdo něco stavěl, nebo rozbíjel. Možná se někdo snaží rozbít zeď.
Mířím zbraní pořád před sebe a v podstatě skočím dovnitř. Přede mnou je malá ulice, možná tři metry dlouhá, nalevo je vysklené okno kterým jsem dovnitř před tím viděla. Napravo se ulice dává do otáčky, je to roh. Mám ho na mušce. Bože, jak se mi klepou ruce. Musím mít přesný aim a reflex na místě, ale nechci střelit nějaké dítě.
Můj mozek se otáčí jak na kolotoči, dělám ty nejtišší,nejjemnější kroky kupředu. Roh mám půl metru od zbraně, když se na něm objeví tři prsty. Ne čtyři!
Definitivně to není člověk, ale nakažení se takhle také nechovají. Z nějakého důvodu nechci střílet. Jsem naprosto v šoku.
Roh pomalu odkrývá celou postavu. Je to nemrtvý, ale tenhle se chová jinak. Všímám si, že nemá kůži, bulvy mu trčí ven a vidím holou lebku ještě od krve. Postava se snaží mne popadnout ve chvíli co mě uvidí. Střílím. Střílím a utíkám zpět ven. Kulka rozhodně trefila lebku, slyšela jsem zvuk prasknutí kosti. Čekám před rámem dveří. Musí být mrtví--
Ne, vidím ho jak se zvedá. V hlavě má díru ale to ho zjevně netrápí. Bez váhání se otáčí na mně a vyskočí. Asi 4 metry do vzduchu! Naštěstí jsem ho dokázala i ve vzduchu strefit kulkou, dopadá na zem a láme si některé kosti.
Kvůli zlomeninám nemůže vstát. Ale jedna ruka má pořád celé kosti, a tak se to monstrum snaží vydrápat zpět ke mně. Na chvíli si ho prohlížím. je to rychlá bestie. Musel to být původně člověk, ale tohle není běžný nakažený. Nikdy jsem to neviděla. Je to plné... vzteku. Chce to zabít, ne jíst. Dere se ke mne blíž a blíž, dokud mu nevystřelím mozek z odhalené lebky. Střílím dvakrát. A ještě jednou.

Oddechuji si a v duchu si říkám 'Co se to tu sakra stalo'. Otáčím se k odpočívadlu. Pořád nechápu, co tam vevnitř generuje tolik tepla. Dokud na jedné ze stěn hluboko vevnitř nevidím stíny. Alespoň dv-- ne tři. Víc jak pět, jeden z nich vychází z rohu, a další. Proboha. Je jich tolik. U normálních nakažených slyším ten chrapot. Lačnění po mase. Tihle ale nedělají nic. Celá smečka vychází ven. Někteří mají na zádech přirostlé kusy stěny. Jakoby vyrostli z té budovy.
Už teď vím, že na tolik z nich nemám náboje.
Zvedám zbraň a mířím na ně se zbraní, ve které je možná ještě jedna kulka.
Když na jednoho z nic zamířím, zamračí se a vydá zvuk jako divoké zvíře. Jako býk když mu ukážete červenou vlajku. Oni... oni vnímají. Oni myslí. A vypadají dost nasraně.