Balada o nich

Já bez zbytečných obřadů,
povím Vám jednu baladu:

O tom, jak loni v Prosinci,
když my byli doma a psi v psinci,
uhodil mráz a napadl sníh,
táta se mračil a mě přešel smích.

Co asi počne si zvěř lesní,
v lese se netopí a k nám nesmí,
má tam co žrát a netrpí hladem,
vždyť přece ke spaní lehá si na zem.

Až ve dnech svátečních před koncem roku,
táta se odhodlal k ráznému kroku,
do lesa valí se buldozer s radlicí,
těžce se prodírá sněhovou vánicí.

Za ním hned auto s vozíkem obilí,
srnky a jeleni, zda-li to přežili.
V lese už utichlo, zvěř může žrát,
dnes může do houští, bez hladu spát.

Jen malá srnečka, čeká a s těží
pochopí, proč máma pod smrčkem leží,
byla už stará, mráz jí vzal síly,
už si ji odvedly zpět lesní víly.

Utíkej maličká, spěchej už jíst,
až zima obrátí další svůj list
a ty budeš zas uléhat do bílých peřin,
ty budeš mámou, tomu já věřím.