z trosek medvědí hvězdy...

propadl jsem střechou
a nechal po sobě změť
zlámaných trámů a suti
takže to vypadalo
že nakukujete
do žaludku bájné země

vymotal jsem se ven
a narazil na stopy
mizející v borovém lese
co mne dovedly
k malebné roubence

prohlížel jsem si ji
ne tu chaloupku
ale dívku
co stála na prahu
jako vydru divokou
co je vidět v pohybu
a z dálky
je stejná i zblízka

nebyla vyloženě krásná
ale nesmírně přítomná

taková
o kterou si mladí jeleni rádi škrábou parůžky
kterou si bobři berou na stavbu hrází
do které se vkládají mrkvičky
kterou milují lesní myši

když mi podala ruku
měla kůži měkčí než jelenici
na leštění houslí
jako malé zvíře
které je vzácně k vidění
a krásné pro slepce
kteří vidí prsty

nedbale si odhrnula vlasy
z půli tváře
a pokynula mi
pojďte dál pane

plamen v petrolejce tancoval
ve skleněném cylindru
s proměnlivým jasem
takže se zdálo
že je vzduch živý a dýchá
tiše a vytrvale

usmála se
šťavnatě
jako nakrojená broskvička
a pravila
tajemství je trpělivost
pak postavila na stůl
tři mosazné misky
a přejela rukou po okrajích

když řeknu že zněly
neřeknu vám tím
jak zněly
ne jako kočka
nebo kolovrat
ale jako planeta
které se otáčí
na temné pouti galaxií

připomínalo to zpěv velryb
o kterých jsem dosud nevěděl
že existují

vyměním vám je
za něco co potřebuji
něco co ze zrodí z něčeho
řídkého a nedefinovatelného
a stane se pevné

takové je přátelství se Sigebie