Jak jsem se neutopila

...aneb pokus o fejeton
» autorka: Bastet
Jsem ryze suchozemský tvor.
Vodu považuji za živel úskočně pohyblivý a tvarově nestálý, tudíž krajně podezřelý a nebezpečný. Loď coby dopravní prostředek pak volím pouze tehdy, je-li druhou možností utopení.
Přesto jsem – patrně v dočasném pominutí smyslů – nedávno prohodila, že bych se docela ráda projela po Baťově kanále.
Člověk by si měl dávat setsakra pozor na to, co si přeje. Mohlo by se mu to totiž splnit.

Moje představa plavby pochopitelně sestávala z posezení na horní palubě vyhlídkové lodi, konzumace mírně alkoholických nápojů a kochání se krajinou jižní Moravy. Případně tím, jak bravurně vede kapitán plavidlo skrze plavební komory, kterými je Baťův kanál doslova protkán.

Mojí realitou se stal žlutozelený hausbót pro dvanáct osob s poetickým jménem Pampeliška a jedním obrovským nedostatkem - chybějící posádkou.
„Neboj, mami, řídit bude kormidelník tvého života,“ pravila ještě doma naše nejstarší, takto iniciátorka onoho netradičního narozeninového dárku. „Ty se budeš jenom opalovat a popíjet šampaňské.“
Že můj muž jaksi nevlastní řidičák na loď, považovali všichni za bezvýznamnou prkotinu. Po litříku Bohemia sektu to prý nebudu pokládat za důležité ani já.

Zbytek mé idylické představy bere však za své ve chvíli, kdy se současně s námi naloďuje i majitel, aby nás zasvětil do tajů plavby.
„Paní bude dělat plavčíka nebo kapitána?“ ptá se s úsměvem a milým slováckým přízvukem.
„Asi plavčíka,“ hlesnu a hlavou mi prolétne: Sbohem, šampaňské...
Ale když onen dobrý muž ještě dodá: „Bude vás, dúfám, vícej, protože ve dvúch komorú dozajista neprojedete,“ jdou na mě mrákoty. Sbohem, živote…

Manžel usedá ke kormidlu a vyplouváme.
Kormidlo má tvar volantu, čímž ovšem veškerá podobnost s řízením osobního auta končí. Auto většinou neváží pět tun, neměří deset metrů a nejeví snahu skotačit jako opilá káča, kdykoliv se tím volantem jen trochu prudčeji pootočí.
Na rozdíl ode mě Pampeliščino poskakování nechává pana majitele naprosto v klidu.
„To musíte jako s ženskú, polehúčku a bude to dobré.“
A má pravdu.
Po chvíli loď přestane vrtošivě házet zádí a můžeme zamířit do jámy lvové. Vrata první komory rozzívnutá dokořán už čekají.

Plavební komora (pro ty, kteří jako já ve škole nenáviděli a nechápali fyziku) je obrovská vana, z obou stran uzavřená těžkými vraty. Má pomoci plavidlům překonat výškové rozdíly na toku. Zdá se to prosté – loď vjede dovnitř, chvíli se čeká, až se napustí nebo vypustí příslušný sloupec vody, a druhými vraty zas vyjede ven.
Má to ovšem nepatrný háček – plavební komora je pouze o dva metry širší než loď, tudíž prověří nejen manévrovací schopnosti kormidelníka, ale i postřeh plavčíků, kteří na přídi i na zádi udržují plavidlo v pomyslném středu za pomocí dřevěných bidel.
A že to musí být sehraná trojka, jsem pochopila ve chvíli, kdy Pampeliška začala lítat v komoře jako špunt ve flašce. Před otřískáním na kost ji sice chrání plováky po bocích, ale i tak, - než se podaří ji dostat, kam potřebujeme,- jsem zpocená až... na patách.
Ale to nejlepší má teprve přijít.

Motor ztichnul a ze zavřené komory začíná odtékat voda. Loď s vypnutým motorem je samozřejmě neovladatelná, takže, když ji proud pomalu, ale neúprosně táhne k předním vratům, je třeba chytit se lan na stěnách komory a udržet ji na místě.
Tady to trvá sotva deset minut. Údajně nejmělčí komora na kanále.
Visím jsem na mokrém laně jako zoufalec, zatímco se mi pětitunový drobek pokouší ujet pod nohama. Deset minut je někdy víc než věčnost.
A už se vrata otvírají, takže pustit lano, popadnout bidlo a dostat se odsud ven.

Sto metrů za komorou se otáčíme a jdeme do toho znova. Tentokrát voda stoupá, pod hladinou to víří, jako by se tam rvalo klubko krokodýlů, a Pampeliška se tváří, že by se k nim ráda přidala. Druhých nejdelších deset minut mého života.
O čtvrt hodiny později jsme zpátky v přístavišti.
„Tož jste si to vyzkúšali a dobré to je. Zítra už možete smělo vyjet,“ chválí nás majitel, zatímco já zběsile lovím v paměti, jak se dělá lodní smyčka, abych mohla uvázat loď. Nakonec zašmodrchám uzel, ze kterého by každého námořníka trefil šlak. Až budeme chtít vyplout, budu ho muset nejspíš přeřezat.

Druhý den se přiženou mraky a s nimi dcera a její přítel, aby doplnili posádku na „proplouvatelný“ počet.
Cíl - slovenská Skalica a zpět.
Pominu-li fakt, že si oba plavčíci chtěli vyzkoušet kormidlování (takže si to Pampeliška většinu cesty šněrovala od břehu ke břehu), že nám před jednou z komor došel benzin a my při doplňování paliva nevyhodili kotvu (takže se loď celou tu dobu zmítala v jakémsi rituálním tanci k obveselení přihlížejících), že jsme v jediném okamžiku míjeli protiplující člun a zároveň byli předjížděni lodí plnou ovíněných chalanů (takže by se v ten moment mezi námi neprosmykla ani hodně hubená divoká kachna)… byla to celkem idylická plavba (výkřik: Pozor, narazíme! jsem použila pouze stodvacetosmkrát).

Na zpáteční cestě nás pak provázel silný proud a v něm spousty ulámaných větví různých velikostí, vytrvalý déšť a neméně vytrvalý ledňáček, který nám dělal lodivoda dobré tři kilometry.

Jsem opravdu zvědavá, co moji drazí vymyslí na příště. Tipla bych si let balónem nebo tandemový seskok. Poukazovat na to, že jsem tvor ryze pozemský, jenž považuje vzduch za úskočně pohyblivý a tvarově nestálý živel, mi asi stejně nebude nic platné.
Tipů: 13
» 26.09.15
» komentářů: 15
» čteno: 1003(22)
» posláno: 0


» 26.09.2015 - 12:33
ST
» 26.09.2015 - 13:51
Balon se pohybuje klidně a není nijak řízen, kam doletí,tam sedne. Seskok padáken je jen nějaká minutka strachu. Takže to nejhorší už máš za sebou :o)
Snad ještě lov lvů někde v Africe, ale co se zastřeleným lvem. Než ho vyvrhneš, stáhneš a rozporcuješ je po dovolené. A to ani nevím, co se dává takovému ulovenému kusu jako poslední hryz...
**
» 26.09.2015 - 18:19
není špatný.. na mé osobní vnímání je trošku usedlejší.. jsem pro bláznivější styl psaní (čehož sis všimla u "malování"), ale to je opravdu jen o subjektivním pocitu a postoji :-)

pro mě je to spíš taková vydařená humorná povídka..
» 27.09.2015 - 02:40
Ahoj, zjevně máš dar vypravěče, který bychom si všichni přáli. Tvoje vyprávění plyne krásně.
Mám však jednu technickou: kde jsi vzala těch pět tun??
Normální auto má tunu a půl, pošťáckej osobák s nástavbou až pět tun. Nedovedu si přestavit hausbót pro sedm lidí na pět tun.
Jinak máš hezkej slovosled. :-) ST
» 27.09.2015 - 10:03
jc senior: Jako poslední hryz? Možná ruka toho z lovců, který nestihl včas vystřelit...
» 27.09.2015 - 10:06
Amelie M.: Usedlé? Možné to je. Ráda si hraju se slovy a skládám je do jakési mozaiky, jejímž výsledným vzorem je příběh. No a je to práce vyžadující soustředění a spíš tedy usedlá, což se může promítnout i ve výsledku. (A taky neumím psát humorně. Já spíš tak ty věci nadpřirozené a tajemné). Díky, že jsi četla.
» 27.09.2015 - 10:11
Houda: Dík, jsem ráda, že se ti moje povídání líbilo ( a žes četl fakt pozorně:-)).
A těch pět tun? Říkal to majitel. Ale možná, že říkal patnáct nebo padesát...já zrovna visela na tom laně, tak jsem asi moc nedávala pozor a pak jsem sem prskla údaj, co mi uvízl v hlavě. Když nad tím tak přemýšlím, pět tun bude asi fakt málo.Zkusím někde dohledat technický údaje k hausbótům a když tak to opravím.
» 27.09.2015 - 17:53
krizekkk
výkřik: Pozor, narazíme! jsem použila pouze stodvacetosmkrát...
Dříve se odborníci domnívali, že ženy obecně mluví třikrát víc než muži. Často se uváděl údaj, že žena za den namluví kolem 20 tisíc slov, ale muž jenom 7 tisíc. Není to ovšem pravda. Nedávno byl proveden pokus, během něhož 400 dobrovolníků u sebe nosilo přístroj, který nahrával všechno, co řekli. Ukázalo se, že muži a ženy toho namluví zhruba stejně, asi 16 tisíc slov za den... Kazíš průměr. ;-)
» 27.09.2015 - 19:10
krizekkk: Já už jsem holt taková mlčenlivá...co už se mnou...
Díky za návštěvu
» 29.09.2015 - 12:10
je fakt že v balóně se neutopíš...tedy pokud nepřistaneš vodní hladině...
» 29.09.2015 - 18:02
enigman: Svatá pravda. No, možná, že se příští povídka bude jmenovat Jak jsem se (ne)rozplácla o matičku Zem :-))
Díky za čtení...
» 07.10.2015 - 21:52
Považovala jsem tě za skvělou básnířku. Ode dneška tě řadím i mezi skvělé prozaičky a vypravěčky. Napsáno krásně, takovým "čapkovským" stylem (čímž naprosto nesouhlasím s Amélií M.), čistá volba slov a prostředků (pro mě příjemné, že bez pravopisných zakolísání) - jsem literárně potěšena a pozitivně naladěna.
Škoda, že ses nezmínila, kudy popluješ. Jeli jste přes Strážnici, mohla jsem ti nalít strážnického vína, aby ses tak nebála! Tak příště.
A abych nezapomněla - pro mě ST.
» 09.10.2015 - 10:11
Jana M.: Děkuju za čtení i komentář.
Ve Strážnici jsme měli mezipřistání, abychom si prohlédli skanzen. Moc se mi tam líbilo, a nejvíc, jak se tam vysazují staré odrůdy ovocných stromů (a také ty dnes už méně známé - jako koudle, mišpule a další).
Fejeton je staršího data, to jsme se spolu ještě neznaly, jinak bychom určitě zašli na kus řeči :-)
» 14.12.2015 - 12:14
Výborný počtení - na úkor tvých příšerných zážitků, ST
» 18.12.2015 - 11:02
Tara: No ba, nic tak nepotěší jako cizí příšerné zážitky :-)
Dík za čtení

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: smíme přežít | Následující: Rada básníkovi
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
Zeanddrich E. [1]
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.