Bouře s vánkem

.

Propnutá jako luk
váhavá
a doutnavá
jako tsunami z plamenů

krouživě houpavá
nalezená u břehu..

zrozena z pěny
z moře vykřičená!
jako čerň vesmírů

se zatnutými pěstmi
bojuje o tisíc nocí
jediná
vysněná
tolika vezírů

drží nebe nad duhou
a otřásá základy

až si mé ruce u ní pobudou
pohltí mne ty záhady

země se jemně chvěje
pod tou neslýchanou
třaskavostí

polykáš ji
jako čokoládu
jednu za druhou
pohledy přibíjíš ke zdi
galerii obrazů
s třtinovou neskromností
..kometární sladkostí

už se vzdej!

nevyhraješ nad sametovým hlasem
snášeným po mléčné kůži
jazykem

mandlové oči mrkají
mají funkci mříží
zamknou tě pohledem

neutečeš

.