Nehrajte golf na Divokým západě

Obzvlášt ne v indiánském pueblu
Když jsem se rozkročil a napřáhl svou levorukou šikovností
Vyletěl ze svého stanu náčelník, jak rozzuřený býk
s boulí velikostí holubičího vejce

Vypadal pěkně. Nasraně. Držel tomahawk.
Bledá tvář, blbec, kdo z vás málem sestřelit mou squaw?

To on!

Ukázali jsme současně na sebe i se spoluhráčem.
Vypadalo to, že po přátelství je definitivní veta.

Skalpovat – oba dva!

O mých pár chlupů jsem se nebál, máničkový kolega
se ale upřímně rozplakal a pak se chopil hole
připraven bránit své vlasy do posledního dechu

Indiáni se už začali množit a hemžit
jak mravenčí mítink.
Tančili jako neposedné plamínky
které jsme se pokusili hasit... holemi.

Vyskakovali jak pomalovaní čertíci z krabic,
jeden ze šípů se zabodl máničkovi do hýždě.

Do prdele!

Vykřikl. A trefně!

Nezbývalo mi, než vykonat oběť nejvyšší.
Vytáhl jsem schovanou placatici s ohnivou vodou
a zuby odzátkoval uzávěr.

Bojovnost jako by z těch divočáků vyprchala,
jen občas se ozval dozvuk utichajícího šumu.
Nastalo ticho jako ve svatyni.

Pozdrav od samotného Manittoua. Už vaší dědové
a pradědové se z ní zhulákali tak,
že se naučili mluvit moravsky.

Tož na zdraví mezuláni!

Jedno vím ale jistě, golfovou kratochvíli na indiánském území
už nikdy více.