Rejvíz

Černá noc mnohým z nás nahání hrůzu. Na nejvyšší moravskoslezské planině nejsou noci vůbec černé a strašidelné jako jinde v okolí. Snad z tohoto důvodu byli místní lidé odnepaměti veselejší a ničeho se nebáli.

Nebáli se ani sami sebe, a proto každá jejich zábava končila pořádnou bitkou. Pokud jste chtěli na Jesenicku najít nějakého nebojsu, tak zde jich bylo vždycky dost. Stačilo zavřít oči a první, který by se vám dostal pod ruku, byl určitě statečnější a silnější než největší silák odjinud. Místní chlapi byli urostlí jako jedle a plní síly, stejně jako prameny zdejších potoků. Zvládli obdělávat kamenitá pole, prosekávat husté lesy, dokázali hbitě a šikovně přeskočit rašeliniště tak, že se pod nimi ani nezachvěla zem. Jelikož byli všichni silní a nemohli se s jinými přespolními chlapíky měřit, řezali se hlava nehlava mezi sebou jen tak ze cviku a pro zábavu. Všichni se tomu pak smáli a měli si o čem vyprávět historky. Možná jste již nějakou slyšeli. Ta o tajemném poutníkovi je více než sto let stará.

Vylezl odněkud z temných lesů. Ve svých hustých vousech měl zabodanou spoustu jehličí… a snad i šišky. Na hlavě velký klobouk s jantarovou korunou a jeho ustrojení naznačovalo, že se zřejmě jedná o cizince. Veselí vesničané v životě neviděli takovou zvláštní osobu. Ano, byl to Henry, kterému se podařilo opět cestovat časem. Ze zlatého středu se přemístil do historie Zlatohorska. Vyrazil přes hory a lesy rovnou k Mechovému jezírku.

„Ahój, chlapi!“ „Kdo si, tuláku?“ „Henry… Zlatokop Henry.“ Pronesl z legrace stejně zastřeným hlasem jako slavná filmová postava jednoho agenta. Tehdy ovšem o Bondovi nikdo nevěděl. Hláška se vesničanům líbila, přátelsky si prohlíželi zvláštního cizince. Chlapi mu potřásli velkýma tlapama a pozvali ho do místní krčmy U jezerního pastýře. Dřevěné stavení, v němž se útulná hospůdka nacházela, vonělo poctivou kuchyní. V peci praskala ohněm rozpálená polena a kulatá tvář hospodského se culila jak měsíček na hnoji. „Chlapi, mám to! Podařilo se mi vyrobit pálenku z medvědího česneku.“ Pronesl krčmář místo pozdravu.

„Zase se vožerem a poperem!“ Smáli se štamgasti. „Stejně, ta tvoje tajná konopná kořalice byla nejlepší, tehdy jsme řádili jako čerti v pekle. Dej sem toho medvěda, ať to rozjedem!“

Hospodský vytáhl velký demižon a začal odlévat pálenku do karafy. „Na to se vyser. Rovnou nám ji nalej do chřtánů!“ Dobírali si ho vesele hromotluci. Henry nezaváhal, vytáhl v pravou chvíli zlatý nuget a hodil ho tomu místnímu alchymistovi. „Hmm,“ pousmál se hospodský… „kamaráde, máš u mne jídlo, pití a bydlení na měsíc předplacené.“ A dal mu jako prvnímu loktnout. Henrymu se zkroutily a vzápětí naježily vousy. Zbytek jehličí doposud ukrytých ve vousech (s prudkostí žihadel útočných vos) prosfištěl místností. „Jestli oslepnu, tak mne máš na svědomí, chlape.“ „Afréd, pro tebe Alík,“ pronesl hlasem, podobnému zahřmění. „Tady máš ještě jeden,“ hodil mu Henry další kousek zlata. „Dneska vás všechny zvu!“

Chlapi hospodskému vytrhli demižon a začali rozlívat pálenku rovnou do pucláků. Zábava se rozjela, jak se na Zlatohorsko patří. Nikdo ani nepoznal, že večer přešel v noc a ta zase v den. Veselí chlapíci se domáhali dalšího demižonu, ale ten už hospodský vydat nechtěl. „Jestli nedáš, tak uvidíš,“ vyhrožovali. „Nedám, koukněte táhnout domů, bando ožralů.“ „My potáhneme, neboj, ale nejdříve musíme poklidit…“ V tom okamžiku hospodský zalezl do malé komůrky za výčepem a zamkl za sebou. Hospodou začaly lítat židle a stoly. Chlapi zkoušeli, zda je pevnější lavice nebo něčí palice. Mlelo se to tam festovně do té doby, než se objevily manželky chasníků a začaly si odvádět své rozdováděné dárečky domů. Ženy, křehké jako lesní žínky, bledé po probdělé noci jako mlha nad pasekami, dokázaly bez jediného slova a pohybu hromotluky zkrotit pouhým něžným pohledem.

Jejich plavé vlasy a modré oči očarovaly i Henryho. Mohlo snad za to nějaké kouzlo těch krasavic, že si nestačil uvědomit, že je v lokále úplně sám? Nečekaně se otevřela dvířka komůrky a rozesmátý hospodský kýval na Henryho. „Pojď sem, ukážu ti něco, co není pro ty barbary,“ a vedl jej do své tajné alchymistické dílny. „Nevadí ti, že rozmlátili celou hospodu?“ „Na to se vyprdni, kluci si ji zase rychle hoděj do rychtyku. Co tady mají dělat po večerech? Do týdne je zase všechno v cajku, možná dřív. No, kdyby alespoň ty židle neničili… Ochutnej toto,“ křenil se hospodský… pálenka z konopí… síla, co?!“

„Má grády, mozek se mi pěkně rozhicoval! Tak mě napadlo, kdyby měl každý chlap vlastní židli se svým obličejem, tak si ji lépe ohlídá a nebude ji ničit, ne? Máš sakra recht,“ pokyvoval mohutnou hlavou Alík, zatímco vytahoval další vzorek ze své sbírky. „Žena tě nehlídá?“ Sondoval Henry. „Co s ženskou? Takové nějaké křehule, co tu lítají po lesích, se do hospody nehodí. Ty jsou tak akorát pro hromotluky, kteří potřebují, aby jim doma někdo tancoval po světnici, jinak by se mezi těma čtyřma stěnama ukousali nudou. Hospodu si ošetřím sám a nikdo mi nekecá do mých největších vášní, do kořalek. Je mi líto, že nemám nikoho, komu bych své tajné recepty předal. Vezmu si je nejspíš do hrobu.“

„O takové dědictví nesmí budoucí generace přijít! Šlo by o nevyčíslitelnou škodu. Já bych věděl, jak tvé zkušenosti zúročit. Jen mezi námi!“ Henry řekl Alfrédovi o svém cestování časem. „Nebojíš se, že to na tebe prásknu chlapům?“ Kroutil hlavou Alík. „Ani ne, kdo by ti takovou pohádku věřil,“ odvětil Henry. „Máš pravdu, pojď, ožerem se!“ Lákal Alík.

„Tak mě napadá, co takhle udělat kořalku z jantaru, mám ho v báglu víc než zlata!“ Sumíroval Henry. „Zkusíme, ale nejdříve musíme chlapy zaúkolovat.“ Spiklenecky se usmál Alík. Vylezl před hospodu a chytl pod krk prvního štamgasta, který se ospale motal kolem. „Jestli chcete chlastat, koukejte si vyrobit nové stoly a židle. A ať si každý na tu svou židli vyryje svůj ksicht, takhle si je příště lépe ohlídáte. Nehodlám se s vámi furt dohadovat, čí je která, až si je zase zničíte. Dřív, než nebude vše hotovo, máme zavřeno! Rozumíš?“ Pustil frajera lapajícího po dechu a zabouchl za sebou dveře hospody tak rázně, že spadla cedule s názvem vesnice a rozbila se.

„Alíčku, neblbni, to je krutý trest.“ Skuhral poloudušený hromotluk u dveří, které otevíraly jedinou možnost pořádné zábavy ve vesnici. „Tak se zase budou do roka rodit v každé chalupě děti,“ povzdechl si a odcáral k domovu.

Alfréd zářil radostí více než petrolejka. „Říkáš kořalka z jantaru?!“ „No jo, Jantarovice…“ Smál se Henry. „Já ti vyčaruju takovej chlast, že se pan Becher může jít klouzat. Naše bylinky, co sbírají místní křehule o půlnoci v močálech, ukrývají nevídanou moc. Oživí i mrtvého! A jantar, obsahující slunce a zkamenělý život, no ten vše akorát umocní!“ Alfréd si zul škrpále. Začal kolem svých přístrojů tančit s takovým nadšením, až se chvílemi zdálo, že se jeho obří tělo nadnáší jako mráček nad obzorem. Byla radost ho sledovat, hodiny ubíhaly a než jeho palec vykoukl dírou ven z roztrhnuté fusekle, která končila až pod kolenem, tak byla první kapka Jarnarovice na světě. Když byla plná celá flaška a palec celý venku, dali si ti dva alchymisti pořádného loka.

Svět se rázem změnil. Nápady a myšlenky se jen hrnuly. Nešlo poznat, zda je noc či den. Vše se rozzářilo. Alík a Henry vyběhli ven před hospodu. Nikde nikdo, jak by ne, bylo dost po půlnoci. Z každé chalupy se ozývalo chlapské chrápání a ženy raději tancovaly na některém z palouků. Tancem přilepšovaly rodinnému rozpočtu. Lákaly pocestné do rašelinišť, nebo sbíraly tajemné byliny v místech, kde stáří a ošklivost nejsou na závadu.

Henry a Alík běhali od stavení ke stavení. Alík bos. Vzbudili všechny chlapy a dali jim cvaknout nového životabudiče. V tu ránu vesnice ožila. Chlapi popadli pily, sekery, hoblíky a mazali do hospody. Než se rozednilo, byla hospoda plná nových stolů a židlí. Veselé obličeje štamgastů nevěřícně zíraly na své portréty na opěradlech židlí a naopak geniální karikatury, vzniklé pod vlivem zázračné Jantarovice, potutelně pozorovaly své majitele. „Ještě tu novou ceduli se jménem vesnice a máme hotovo!“ Vykřikl Alík pln nekonečné síly.

Rozdovádění hromotluci se pustili do výroby cedule. Dřevěné třísky lítaly a Jantarovice tekla proudem. Zábava byla náramná. Nemůžeme se divit, že původní jméno vesnice, pojmenované po krásných ženách hromotluků, nahradil úplně jiný název. Možná tím byla zlomena kletba a milované ženy nemusely v noci po lesích tancovat u rašelinišť. Obírat pocestné o jejich peníze, nebo se hustými křovinami prodírat pro půlnoční kořen mandragory. Vesnice byla přejmenována (díky pár tahům hoblíku, co řídil mistr osud) z původního REJ VÍL na současný REJVÍZ.

Název vesnici už zůstal, stejně jako pohádkové a kouzelné příběhy. Rašeliniště se ukrývá v temných lesích dosud. Opravdových víl však ubylo, stejně jako všech starousedlíků. Většina se musela po druhé válce odstěhovat. Ovšem zanechali po sobě hospodu U jezerního pastýře s krásnými židlemi. Pro další generace se zachovaly jedinečné recepty na Alíkovy kořalky. Byl objeven životabudič zlatokopa Henryho- Jantarovice a hlavně… šikovní řezbáři mají Revíz stále rádi. Každým rokem zde přibývá jejich krásných výtvorů. Přijďte i vy navštívit REJVÍZ (či pro staromilce REJ VÍL). Tato nejvýše položená planina je záhadným místem se statisticky nejvyšším počtem čar a kouzel na kilometr čtvereční.