Šp_rýmování

Babizna o holi, ve velkém pokoji,
pohled hrůzný na mě hází.
Moje nohy o útěk se sází.


Amelie!
Marně přemýšlím, která právě bije.
Amelieee!
No co je zaaas?!
Po zádech mi přeběh mráz.


Ale né, dnes to tak naštěstí není.


U stolu sedí drobná babička,
červeň jí teplo vykreslilo na líčka.
Pohledem milým vítá mě.
Ááách, cítím se náramně!
A šutr ze srdce mi padá.
BUUUUM
Stres z neznámého mizí,
tady to bude fajn, tradá!


Když vypráví, cigarety dým se vznáší
a pokojem tiše pluje.
Jójó, teplo tu je.
Do dob dávných mysl mou i její unáší.


Povídáme v dobrém rozmaru,
o časech války, plných nezdaru.
Její otec MUDrem byl,
však vlastní dceru, sestru její,
před zápalem plic nespasil.
Právě doštudovaná právnička,
přes úpornou snahu jeho,
po pár dnech už nadobro,
zavřela modrá svá to očička.


V dřívějších dobách i šoféra doktoři měli,
takový byl jejich život smělý.
Co?! Že víc, ještě byste chtěli?
Tak dobře, měli i hospodyňku,
co vařila, pekla, smažila i smejčila,
nejenom kuchyňku.


Vilka z první republiky,
skýtá mnoho vzpomínek, bolesti i krás,
co domyslí málokterý z nás.
Obklopena stínem starých dubů,
ukryta v starobylé zahradě,
nejeden by žas.


Uvnitř mnoho pokladů se skrývá,
moje srdce s údivem se dívá.
Krakonošův herbář v rozměrech 3x5,
to je dvacet pět.
A já vím! To byl jen šprým!
Potřebovala jsem tam dostat rým no!
Patnáct cm tedy.
Hmm, tvrdé jsou básnické ledy.


Breviář srdce
či modlitební knížka v černém kabátku,
se zlatými okraji, semknuta přezkou,
také zlatou.
Akorát do kapsy.
Klidně ji tam nacpi.

NEPOKRADEŠ!

Přežili jste tuhle sloku bez rýmu?
Nojono, nemám zrovna svoji hodinu!
Tak popojedem dál.
Uvidíme, kdo nakonec tu bude král.
-ovna!
Jó, hovna!
Musíme jít koupat.
To zas bude babi koukat.
Neodtéká odpad.
Ach jo, to vždycky vyžeru.
Se na to vy....!
Doplň slovo, ty potvoro!


Výr strážící čas
a taky kouzlo starých knih a obrazy,
v nichž lesknou se odrazy dob minulých,
lidí ještě žijících i těch dávno zesnulých
v pánu,
jak jinak.
Nad každými dveřmi kříž,
v čele dlouhé chodby ON -
Ježíš!


JÉŽIŠ!


V noci se bojím na záchod,
musím projít hnedle kolem,
to stává se dočasně mým bolem.
A pod ním malý oltář,
odvracím svou nevěřící tvář.


V křesle medvídek v pleteném kabátku,
z kočárku utekl malému robátku.
S knoflíky místo očí,
ten jeho pohled mě chvílemi děsně točí!


Obraz TGM a za ním zasunuta růže,
jo, vzhlíží k němu, to láska za to může.
Nástěnné hodiny si tiše vypravují.
Tik tak, tik tak, sdělují.
Ve starých vafkách svým životem žije si plamínek.


Tak už dost Amelie, postřehů a vzpomínek!!


PS: Jo, ještě kredenc hezká tam byla. No jak říkám, krásná to, prvorepubliková vila!