Den jako stvořený pro lásku

Jaro udeřilo plnou silou.
Kýčovitě modrou oblohu křižovaly vlaštovky, a vánek, který jí hladil bledé tváře, odněkud přinášel vůni kvetoucích jabloní. Prostě den jako stvořený pro lásku. Věděla však, že neexistuje nic vzdálenějšího než láska. Alespoň pro ni.

Kaštan nad její hlavou tichounce šuměl a vystavoval na odiv pyšné svíce smetanových květů. Tak ráda by zvedla pohled do jeho koruny, jenže času nebylo nazbyt. Strnule pozorovala vřavu před sebou a snažila se nevnímat křik a sténání, které se nesly z bojiště.

Už nechci... nemůžu... už to nevydržím...

Nenáviděla tuhle válku, i tu minulou a také tu příští, nenáviděla všechny války svého života. Ne, že by to bylo něco platné.

„Usnulas nebo co?“ štěkl jí do ucha ní nevrlý hlas. „Nevidíš, že na tebe čekají? Hoď sebou, než bude pozdě!“
Pro ni už pozdě bylo. Od chvíle, kdy se provdala (kdy byla provdána) za toho slabocha, který teď stál vedle ní. Za panovačného ubožáka, jehož museli všichni obskakovat a ochraňovat, za zbabělce, který dokázal akorát štěkat rozkazy z bezpečného úkrytu. Kolikrát za něj už nastavovala krk – a dnes to nebude jiné.
Nejvíc ji štvalo, že měl pravdu. Jestli sebou nehodí, skončí to špatně. Pro všechny.

A tak vyrazila. Půvabnými, promyšlenými a smrtícími kroky vpřed. Na okamžik se cítila svobodná. Silná. Neporazitelná. Byla to chyba.
Toho střelce neviděla, na to stál příliš daleko. Ale ucítila, když ji zaměřil...

„Jóó...“ zaslechla něčí výkřik plný radosti... a vznesla se... letěla... padala.
Její tělo opsalo široký oblouk a zůstalo ležet na zádech, skryto vysokým travnatým kobercem. Všemi smysly vnímala hořkosladkou vůni vlhké prsti a malátně si opakovala, že smrt přece nebolí.
.....
„No, skvělý...“ řekl otráveně chlapec.
“Musíš s těma figurkama pokaždý tak házet? Už mě to nebaví. Ještě jednou to takhle uděláš a budeš si tu dámu hledat sama.“
„Nebaví tě to, protožes prohrál,“ odsekla dívka.
„Tak už se na mě nezlob,“ dodala a na usmířenou mu vlepila polibek kamsi za ucho.
„Nezlobím,“ zasmál se a stáhl ji do trávy.
Na ztracenou královnu zapomněli. Byl přece den jako stvořený pro lásku.