Pro Lucii

Byla jsi (skoro) jako naše dcera,
ráda ses smála, vidím to jak včera
a často psala’s, když nebylo Ti skvěle
a s pláčem uléhala’s večer do postele.

Nebyl jsem sám, kdo snažil se Tě chápat
a každý dával Ti často nejeden nápad,
jak postavit se životu a žít jej podle sebe
a prostě najít si v tom pekle kousek nebe.

I já, i ostatní, přáli jsme Ti smích,
jen trochu štěstí a srdce ve dlaních
a Ty jsi uvěřila, dál šla jsi za láskou,
jen nás jsi nechala tu stát s palčivou otázkou.

Kam jen ses poděla, když osud přál Ti víc
a proč zapomněla's, co tenkrát jsem chtěl říct,
kde je to přátelství, které jsi tolik chtěla,
kde je Tvá duše, láska - kam uletěla?

Dnes už jsme cizí, tak, jak to chtěl on
a my už neslyšíme Tvojí duše zvon,
snad šťastná jsi, chtěl bych to, na mou věru,
buď s Pánem Bohem, smutná Lucie Teru…