Ztracená v koexistenci

Je jedno jestli je sobota
srpen zase po dvou letech
a nebo jsme se viděli včera

Soumrak bez milosti
zašeptal "Nevěra" do večera

Nesnáším Tě
za to že jsem se nestihla
odmilovat

Jako by žádná doba neuběhla
snažím se před tím
pod polštář schovat

Jako by každá sklenka vína
útočila na hrdost
a na jejím dně
nikoliv pravda
ale po dotecích
tvých
posedlost

Na každým schodišti
Tě slyším se ptát
Jestli by vadilo hodně
kdybys chtěl mi pusu dát

Na vlastním klobouku
vidím úsměv Tvůj
pověšený
a vzpomínku
jak jsi nikdy nebyl
vyděšený
nebo nejistý
měl odpověď na všechno

A sklaply čelisti

Těch jizev na duši
co málem zubama
jsi zanechal

Kéž by jsi zase
vedle mne
ke spánku dodýchal

A probděl se
k mazlivému ránu
"Jenom moje"
řekl při objetí
a nepustil mne
z vlastních spárů

Večery za poslechu
melancholie
utopené
ve víně a blues
lapat Ti po dechu
slýchat inspirace múz

Jak já Tě miluju
a nenávidím
v tu samou chvíli

Chybí mi okamžiky
kdy spolu jsme
jen tak koexistovali
kdy spolu jsme
jen
tak
byli