Nevinně o víně

Bylo trochu chladno a vzduch už voněl zimou. Ale víno chutnalo pořád horkým létem a meruňkami a lesklo se jako slunce. Tak jsem se opila. Zas. A mám poznatek.
Člověk by se měl opíjet jenom z radosti. Jak totiž víno otupuje smysly, tak zesiluje emoce. To se pak lehce stane, že se ráno budíte s kocovinou z polootravy alkoholem a co hůř, taky s kocovinou morální, z těch hlubokých půlnočních filozofických úvah nad (vlastním) světem. Na tu první pomůže babiččin vývar a hodně vody. Když máte štěstí (a dost vína), nikdo si vaše žvásty pamatovat nebude. Když jste idiot, tak si je budou pamatovat všichni, včetně vás. Což, ač se to nezdá, je teprv pravá katastrofa, protože zjistit s trojkou v žíle, v cizí posteli - sám, že se vám život vlastně ani trochu neslučuje s představami, že vám zrovna teď ve dvě ráno strašně chybí několik lidí (a napíšete jim to klingonštinou v esemesce), že spějete pomalu ale jistě k Anonymním alkoholikům a že se vám chce zvracet, ve vás vyvolá akorát pravý a nefalšovaný alkopláč. Budete ležet s hlavou pod peřinou, čuchat výpary z vlastního dechu a brečet, aniž byste pořádně věděli proč, ale tak hezky se vám uleví, že ani nevadí ten cizí, slzami promočený polštář a krásné ranní líčení očí ala veltlínská troska.
Tak proto je třeba se radovat za každých okolností. Je třeba se radovat, hlavně, když se pije. Radovat se jen tak, jako malé děcko, bez důvodu. Z nádechu, z bzučení vosy, z jiskry, co odletí z táboráku (a nic nezapálí), z houkání sovy a štěkotu srnců. Z toho, že je člověk živ. A když to náhodou fakt nejde, je třeba se radovat, že máme víno. Protože, považte, takové víno, to je velká věc. Člověka během jednoho večera zahřeje, omámí, povzbudí, rozbrečí, ukonejší, a přesto, že je nám pak blbě od žaludku, stejně si zase nalijeme (do žil). Víno je docela jako láska.