Jedna pokrytecká

Tak si tak čekám na perónu
na vlak od českých drah,
v půldruhé hodině zpoždění tonu,
trať blokuje sebevrah.

A že teď je mi vážně bídně,
nestihnu totiž Ulici,
v které se 3x! během týdne
rozešel Pavel s Alicí.

Život je někdy vážně svině,
pod nohy hází ti zoufalce,
do zpěvu není ti ve vteřině
natož pak ještě do tance.

Sebelítost mi krátí chvíli,
nevnímám další entity,
když tu najednou brzdy kvílí
rychlíku vyšší kvality.

Milión lidí dovnitř rve se
„dementi“ křiknu do davu,
Morava do Prahy stěhuje se?
Podpořit tamní náplavu?

V jednom kupé je ještě místo,
podlaha něčím je politá,
jinak v něm ale celkem čisto
a na okně píča vyrytá.

Cestou jsme ještě dvakrát stáli,
lítost zas přešla ve zlobu,
navíc mi špatné jízdné dali,
přemýšlím, zda podat žalobu.

O čem však dávno nepřemítám,
jsou další návštěvy babičky
za tou už zřejmě nezavítám,
ušetřím prachy i nervíčky.

Stejně se babka doma nudí
od doby, co je v důchodu,
tak ať tím zadkem sama hodí,
já už tam jezdit nebudu.


Kvalita „vyšší“ mě dovezla k cíli
život můj kratší o hodin pět,
chuť pod vlak skočit v tuhle chvíli
mám, neb nesnáším tenhle svět!