Z myšlenek zatracence

Nemůže spát... Jeho život se zase jednou proměnil v noční můru, jejíž hranice jeho paranoidní mysl není schopna rozpoznat. Zároveň se nachází ve stavu mezi spánkem a realitou, což je v těchto situacích nejhorší, protože vše špatné zdá se být ještě stokrát horší, než ve skutečnosti je. Ten den pil. A nejen že pil, opil se a ventiloval své zoufalství a svůj vztek způsoby, které mohly zasáhnout jeho okolí – rodinu, sousedy... ji. A interakce s dalšími lidmi jeho zpropadená mysl nenese nikdy nejlépe – je to vlastně tak nepřirozené, přestože je to úkon člověku nejpřirozenější. Cítí to tak i ostatní? Nebo je sám, introvertní a přecitlivělý podivín? Nemůže spát, má výčitky a všechno nabývá obludných rozměrů. Probírá se ke zřetelnějším smyslům, venku jsou slyšet hlasy. Jsou zatracené tři hodiny ráno. Má strach a nenávidí se. Jak může milovat, když nenávidí sám sebe?! Má na sebe vztek. Jeho paranoidní stavy mu vnukají abstraktní obrazy toho, jak si to zase zavařil a jak ho všichni určitě nenávidí a nezapomenou mu to. Vzpomene si na ni... Co si o něm pomyslí? Odpustí mu? Vždyť ho ani nezná a on už provádí takové psí kusy – všechno skončí dříve, než cokoliv začne – jak typické... Je kolem třetí ráno a venku se ozývají hlasy – dva mladíci a jedna slečna, povídají si. V tuto noční hodinu jejich hlasy hluboce rezonují s okolím, jen sem tam štěkne pes. Po chvíli zvýší hlas, začnou se hádat. Odhaduje, že v hádce figuruje žárlivost... Vlastnost jemu tak blízká... A přitom tak cizí. A v tuto noční hodinu a po té době, co je sám – i odcizující a vlastně nepochopitelná. Také se zamýšlí nad tím, co způsobuje opilost – člověk se na nějakou chvíli cítí neohroženě, ale pokud interaguje s okolím, jaké mohou být důsledky? Ne, takhle to už dělat nebude, umane si. Uvědomuje si, jak jsou věci, na kterých člověku záleží, vlastně křehké - až z toho jde hrůza. Myslí opět na ni... Nezná ji, ale záleží mu na ní... Cítí se tak malý a tak sám. Chybí mu něco, co nazývá ženskou moudrostí... Něco tak instinktivního, mateřského, odvěkého a uklidňujícího. Ona by věděla... Ale on neví nic. Cítí se malý. Co ale asi udělá - jak zareaguje na jeho nedomyšlenost? Ve svém paranoidním a sebenenávistném stavu není vůbec schopen soudně odhadovat reakce svého okolí, natož její a nemá ani páru o tom, jak vážná situace vlastně je... Třeba o nic nejde..? Ale jak nevyzpytatelné jsou přece ženy a jak málo jim rozumí... Nechce ji ztratit. Sice ji vlastně ani nezná, ale nechce ji ztratit, protože je důležité mít alespoň někoho, na koho může myslet, mít naději a nějakou útěchu. Obzvláště, když se člověk cítí opuštěně a život je vyprahlý a nepřátelský. Pro tuto chvíli si vybral ji... Teď se ale cítí sám, opuštěn celým světem, ztracen v celém chladném Vesmíru... Má žízeň, trochu ho bolí hlava. Jde se napít. Nesnáší se. A ví, že neusne...