Věkovitá

Vidím rozpůlený odraz
Zrcadlového města
Na hladině vínového moře
Hýbe se do pěti stran

Ponořím tam rty
Chvíli nedýchám
Jsem omámen velikostí
I složitostí městské struktury

Utopím svoji chuť
V příliš malém čase
Avšak velké dimenzi
Sféře, kde výška není rozhodující

Zrcadlové brány města
Otevírají a zavírají
Čas plyne podél zdí
V chuchvalcích šepotů

Nad hlavou mi visí měsíc
Je čas utéct pokušením
Zapřu se a vztáhnu ruku
Po hvězdě, která mi právem náleží

Každý ji máme – tu svoji
Usmívá se lesklými cípy
Nešika se dokáže pořezat
Chce to schopné ruce a trpělivou mysl

Zrcadlové stěny města
Mají oči všude
Vidí skrz duše lidí i zvířat
Neponechají nic náhodě

Dnes jsem došel k oné bráně
Zaklepal a chvíli počkal
Nevím jak dlouho trvalo mé čekání
Ovšem někdo řekl ať vejdu…

To, co jsem poté viděl a zažil
Těžko pojmou slova smrtelníka
Od jisté doby žiji dvěma životy
Na jedné planetě

V jednom těle
V duševní dualitě
Podle Možností zázraků

Je tomu už několik tisíc let…


Zatím si nestěžuji