Nad obzorem zataženo I

Lokomotiva se skřípěním zastavila a vagón se mírně zatřásl. Jen tak tak jsem stačil vystřelit ruku pod hranu stolku a zachytit padající skleničku. Vrátil jsem jí zpět na stolek a odhrnul modrou záclonu z okna. Poprvé v životě jsem spatřil Diamond city, město nedaleko hranic s Mexikem.
„Měly bychom vystoupit, Alexi.“ zabručel Glen a nasadil si klobouk.
Odtrhl jsem pohled od okna, zatáhl záclonu a rovněž si nasadil klobouk. Byl to nezvyk pro někoho, kdo dával přednost buřinkám a miloval cylindry. Široká krempa mi překážela ve výhledu, ale Glen na kloboucích trval. Nechtěl abychom přitahovaly zbytečnou pozornost. Musely jsme tak říkajíc zapadnout.
Venku nás přivítal hluk a nesnesitelné horko. Takřka okamžitě jsem se začal potit. Mohlo být sotva po druhé hodině a slunce bylo přímo nad námi. Vzduch ztěžkl a špatně se mi dýchalo. Začal jsem se rozhlížet po přeplněném nástupišti. Ti z majetnějších cestujících si pro svá zavazadla najaly lehkou bryčku, ostatní se vláčely s kufry sami. Muži zde nosily otevřeně zbraně, na což jsem ve Phoenixu nebyl zvyklí.
„Proboha Alexi nestůjte tam jako pitomec a hněte sebou!“ Glenův netrpělivý hlas mě donutil sebou cuknout a podívat se na něj. Popadl jsem své dva kufry a spěšně za ním vyrazil.
Když jsem se s tímto člověkem poprvé setkal, měl jsem ho za mrzutého muže ve středních letech. Neudělal nic proto, abych svůj názor na něj změnil. Právě naopak. Projevil se jako nejen mrzutý chlápek, ale i jako zahořklí, arogantní pesimista. Navíc neskutečně panovačný. Měl vskutku spoustu špatných vlastností a já dlouho nemohl zjistit z čeho pramení jeho zahořklost a averze vůči ostatním lidem.
Teprve před necelím rokem, když jsem spolu začaly spolupracovat, mi alespoň z části objasnil svou minulost. Glen Lewis, bývalí detektiv Pinkertonovy agentury, padlá legenda mezi profesionály. Jak mi řekl, po pěti letech ho i přes jeho zásluhy propustily. Tvrdil, že na tom nese minimální odpovědnost a že to celé byla jejich chyba. Až později jsem si domyslel, že to bylo kvůli jeho neortodoxním metodám a zřejmě i kvůli vrozenému pohrdání autoritami.
„Alexi,“ Glen mi luskl před obličejem tak, že mě škrábl nehtem do tváře. „opět máte ten přihlouplý výraz. Vzchopte se, děláte mi ostudu. A narovnejte se,“ nasadil káravý tón. „To já mám právo se hrbit. Vy jste mladý,“ připomněl mi, jako by měl starost, že jsem tuto očividnou informaci zapomněl.
Najít hotel nebylo těžké. Na hlavní ulici stály hned dva. Chvíli nám trvalo, než jsme se propletly mezi povozy a jezdci a dostaly se na dřevěný chodník, do stínu falešných štítů. Zamířily jsem k solidně vyhlížejícímu hotelu Silver
Hotelová hala byla plná lidí a já doufal, že zbyli nějaké pokoje. Vesměs se jednalo o dobře oblečené muže a stejně dobře oblečené ženy. Možná obchodníci nebo lidé od železnic. Každopádně se na nich blýskalo zlato a já se ptal, jak si ho zde dokáží uhlídat. Tohle město bylo plné zlodějů. Až po chvilce jsem si všiml, že zde sem tam projde zachmuřený dlouhán, palce zaháknuté za opaskem. Hotelová ochranka, pomyslel jsem si. Někde tu budou i vyhazovači, obvykle sto kilové mlátičky bez mozku. Nejspíš bývalí boxeři.
Glen mi položil k nohám svůj kufr a zapnul si sako. „Počkejte tady seženu nám pokoje. A pokuste se tentokrát uhlídat naše kufry, ať to nedopadne jako v Montaně. To bych vás byl nucen neprodleně zastřelit.“
Pouze jsem přikývl a potlačil chuť mu jednu vrazit. Tehdy v Montaně to nebyla má chyba, ale Glen mi to vytrvale předhazoval při každé příležitosti. Především s toho důvodu, že s kufry mu tehdy ukradly i jeho šťastnou košili. Pokud byl Glen schopen vyjadřovat své city, ona košile byla jediným objektem, která toho byla svědkem. Její ztráta byla pro Glena takřka smrtící rána. Soptil vzteky a nebýt toho, že jsem nutně pospíchaly na vlak do Texasu, převrátil by město na ruby.
Glenovy vyjednávací schopnosti a srolovaná dvaceti dolarovka nám brzy zajistily dva pokoje ve druhém patře. Beze spěchu jsme si vybalili svá zavazadla a o dvacet minut později jsme si dopřávaly pozdní oběd v čínské restauraci naproti hotelu.
„V kolik se máme s tím vaším informátorem sejít?“ zeptal se Glen s plnou pusou hovězího.
Odložil jsem šálek kávy a vytáhl kapesní hodinky. „Za dvě hodiny, tedy v šest. Tří míle severně od města v polorozpadlém srubu,“ citoval jsem z dopisu, který ležel na dně mého kufru v kapse jedné z košil. Bez podpisu, bez data. „Musí mít pro nás něco důležitého, když se bál napsat cokoli, co by s ním ten dopis mohlo spojovat.“
Glen pokrčil rameny a utřel si ústa ubrouskem. „Jen aby jste pak nebyl zklamaný,“ varoval mě. „Tyhle anonymní dopisy vzbuzují zvědavost, obzvlášť když je v něm ta kouzelná fráze: Je to otázka života a smrti. Nakonec se však může ukázat, že se jedná o nezajímavé informace.“
„To je možné,“ připustil jsem neochotně. Počkal jsem, dokud mi malí číňan s copem nedonesl zákusek a pokračoval: „Stejně mi pořád vrtá hlavou, odkud o mě ví. Zase tak známí nejsem.“
Glen přikývl. „Vy ne. Já ano.“
„Ten dopis byl adresován přímo mě, o vás tam nebyla jediná zmínka.“
Glen po mě vrhl jeden ze s vích proslulých pohledů, ekvivalent věty: Konec diskuze. Nejspíš jsem zasáhl slabé místo. Přesněji jeho ego, dosahující velikosti Big Benu. Po zbytek oběda jsem spolu už nepromluvily. Když jsem dojedl zákusek, Glen vypil kávu a prolistoval místní noviny, zvedly jsme se k odchodu. Po čtvrt hodinovém bloudění, kdy se Glen odmítl vyptávat na cestu, jsme konečně takřka na okraji města nalezly stáj.
Vybral jsem si dlouhonohého grošáka a Glen bílou klisnu. Za půjčení koní a postrojí jsme zaplatily nekřesťanské peníze, ale podle stájníka se jednalo o poslední dobré koně ve městě. Ani já jsem nebyl tak naivní, abych mu uvěřil.
„Jedete na sever?“ zeptal se stájník, zatímco jsme utahovaly popruhy sedel. Byl to křivonohý stařík s děravým kloboukem a bezzubým úsměvem.
Beze slova jsem přikývl a popadl další popruh.
Mé mlčení stájníka evidentně neodradilo. „Tak to buďte opatrní, ať nevstoupíte na Carpenterovy pastviny. Big Boss nemá cizince rád. Čas od času se totiž přes hranice přeženou mexičtí bandoleros a vrhnou se na jeho stáda.“
„Co je ten Carpenter zač?“ zeptal se Glen a posadil se na prázdný sud.
„Sem do kraje přijel před několika lety, společně se starostou a okresním šerifem. Za války si nadělaly spoustu peněz. Carpenter zde postavil ranč Velké C, Mortimer Bay se stal starostou a Edgara McElroye zvolily okresním šerifem.“ Stájník zavrtěl hlavou, jakoby tomu nedokázal uvěřit. „ Měly dost peněz, aby ze sebe udělaly krále. Od té doby drží spolu. Co sem dorazila železnice, vydělávají o to víc. Říká se, že podplatily pohlaváry na východě, aby železnice vedla skrze Diamond city a ne skrze Bluewill na západě. Nevím co je na tom pravdy, ale tak jsem to slyšel v době, kdy sem dorazily dělníci a zatloukly zlatej hřeb. A pak je tu ještě ta událost s Robertem Piercem.“
„Pokračujte.“
Stájník pokrčil rameny. „Moc toho není. Robert Pierce byl blázen a brojil proti starostovy. Jednoho dne někdo ve městě zastřelil Starýho Freda, taky stájníka. McElroy obvinil Pierce, přestože ten to být nemohl. V tu dobu byl jinde. Alespoň to tvrdil a lidi neměly důvod mu nevěřit. Měly ho za prosťáčka, co sice lezl všem na nervy, ale neublížil by mouše. Podle některých to na chudáka Pierce jednoduše hodily. Každopádně McElroy Pierce odvezl do Tusconu, do nějakého ústavu pro blázny, na příkaz soudce Buchanana, který ho nechtěl poslat do normální věznice. Nebyla v tom dobrá vůle. Pravdou je, že důkazy proti Percovy byly tak chatrné, že na převoz do věznice ani nestačily. A tak ho alespoň daly pod zámek daleko odtud.“ Stájník se odmlčel. „Lidé se o tom neodvažují mluvit. Robert Pierce je uzavřená záležitost.“
Minimálně s pohledu starosty, pomyslel jsem si.