Ty vole, to byla trefa!

Seděli jsme s Michalem na tribuně olomouckého fotbalového stadionu a pozorovali z výšky trénink hráčů domácího „A“ mužstva. Poté, co loni předváděli mizerné výkony a sestoupili do druhé ligy, opadla fanouškovská základna a nastala krize, která se prohloubila i díky prvním čtyřem kolům v nové sezóně. Tři prohry a čtrnácté místo v tabulce nenasvědčovalo tomu, že by se Olomoučtí chtěli a měli hned po roce vrátit zpět do první ligy.
Oba dva, já i Michal, jsme byli nezaměstnaní, a hledali jsme nějakou zábavu, díky které bychom zabili čas. Hledat si zábavu totiž bylo příjemnější než hledat si práci. A také o dost lehčí... Nápad zajít obhlédnout místní fotbalové hvězdy jsme brali spíše jako za z nouze ctnost.

Hráči po krátkém bagu naběhli do kruhu uprostřed hřiště a asistent trenéra je rozdělil na dvě skupiny. Jedna z nich dostala žluté rozlišovací dresy. Poté začali nacvičovat útočné akce. Jeden hráč vystartoval podél lajny, druhý na něj z poloviny nakopl dlouhý míč a tři útočící hráči vyběhli směrem k velkému vápnu. Obránce tvořilo pár juniorů bez rozlišovacích dresů. Útočník na lajně zpracoval míč na prsa, zatáhl k rohovému praporku a nacentroval na úroveň penalty. Míč prolétl kolem hlav většiny hráčů přímo na levačku Varadiho, který místo voleje zvolil zpracování míče. Ten se mu zapletl pod nohy, a než stačil vystřelit pravou, odkopl ho jeden z obránců na hlavní tribunu.
„Vystřel levou, vole!“ zařval jsem na něj z tribuny. Můj hlas se díky prázdným tribunám roznesl po stadionu v pěkné ozvěně. Pár hráčů včetně trenéra kouklo mým směrem. Michal se rozesmál.
„Tohle prostě nikdy nepochpím. Proč to netrefil tou levou z voleje? Takové prachyberou, a mají druhou nohu jen na opírání. To kdybych já neměl koleno v prdeli, já bych jim…“
„…dáš si pivo?“ přerušil mě Michal a podal mi otevřeného lahváče.
„…ještě ukázal. Jasně, dej ho sem.“

Ve chvíli, kdy jsem přikládal hrdlo sklenice k ústům, přiběhl pod tribunu trenér Kalvoda a ukázal prstem a zařval naším směrem. „Hej, ty! Pocem!“
„Já?“ nechápavě zareagoval Michal.
„Ne, ten druhý! Ten, co do sebe tak šíleně klopí to pivo!“
„Grhcháááááu!“ vylezlo ze mě, když jsem odlepil rty od flašky a ulevil si. „Ano, trenére?“
„Pocem dolů a ukaž našim hvězdám, jak se to dělá!“
„Jasně!“
Vstal jsem, oprášil si zadek od zaprášeného sedadla, ještě jednou si přihnul a podal lahváč Michalovi. Ten na mě zíral jako opařený. Zřejmě myslel, že je to jen nějaký fór.
„Ty vole, Jardo, máš čtyřikrát operované koleno, ser na to! Něco ti v něm praskne a půjdeš popáté!“
„Tss… jim ukážu, jaký jsem býval talent. Nebýt zranění, už dávno jsem mohl hrát za repre.“ Seběhl jsem po schůdkách až dolů a slunce mi ostře svítilo do očí a křiky hráčů a dunění nakopnutých míčů se mi draly do uší. Přeskočil jsem pár reklamních panelů a už jsem byl na hřišti. Pomalu jsem doběhl až ke středu hřiště, kde se krom trenérů nashromáždila většina hráčů.
„Jak se jmenuješ?“
„Jarda.“
„Fajn, Jardo. Máš možnost zatrénovat si s olomouckým týmem. Snad si toho budeš vážit.“
„No, sestoupili jste do druhé ligy, hrajete kulové a jste čtrnáctí ze šestnácti, z toho si bohužel na prdel nesednu.“
„Ty vole, já ho snad…“
„Vepřek, klid!“ krotil hráče Kalvoda. „Když jsi takový borec, Jardo, tak tady máš balon a ukaž nám něco velkého,“ přihrál jej mým směrem.
„Na to nepotřebuju balon, stačí si sundat kalhoty.“
„Uááááh, kurva, Leoši, ten ti to dal!“ zvolal kdosi směrem k trenérovi.
„Hráls někdy fotbal?“
„Jo.“
„Možná tak na Plejstejšnu,“ ozvaly se posměšky.
„Jasně že na Plejstešnu. A vy byste ho na něm měli hrát taky a na nejlehčí obtížnost, abyste po dlouihé době konečně zas něco vyhráli.“
„Ty hajzle jeden, já tě...“ zaznělo opět z chumlu hráčů.
„Klid!“ zvolal trenér. Dobře. Tak se trochu rozběhej a protáhni. Ať ti něco neprdne.“
„Nepotřebuju se protahovat.“
„Jak myslíš. Tak se předveď.“
„Hm… v těchto botách ne. Jsou to jediné, co drží a nemají v podrážce díru. Potřebuju půjčit kopačky.“
Kalvoda se rozhlédl po hráčích. „David!... Bystroň!... ke mně.“
Bystroň, chlap jako hora, který prožil svá nejlepší léta ve Viktorii Plzeň, kde patřil k pilířům týmu v zápasech Ligy mistrů, aby následně dostal dlouhou stopku za to, že si na jedné party šňupl pervitinu, okamžitě přiklusal. „Ano, trenére?“
„Sundej si kopačky, dej je tady mladýmu a běž si sednout na lavku.“
Bystroň to moc nechápal. „Cože? Co to je za blbost, trenére?“
„Promiň, máš pravdu,“ opáčil Kalvoda. „Na lavku nechoď. Dej si deset koleček kolem hřiště. A fofrem!“
Bystroň si nasraně začal rozvazovat tkaničky u kopaček, vyzul je a hodil mým směrem.
„Ty, Davide,“ snažil jsem se o kamarádský rozhovor, „já taky šňupal perník. Napadlo mě, že bychom mohli po tréninku zavolat Bednářovi do Sparty, zajít spolu na pivko a pokecat o tom, co ty na to?“
„Ty vole, to je frajer!“ zvolal opět kdosi.

Nazul jsem kopačky, zatímco Bystroň v ponožkách začal kroužit po trávníku kolem hřiště a hypnotizoval mě přitom výhružným pohledem, který jsem ignoroval. Místo toho jsem převzal míč, párkrát s ním ve vzduchu zadribloval (asi třikrát), aby mi následně utekl na dva metry daleko.
„Hele, Ordoši, to byla přihrávka do běhu,“ snažil jsem se svou neschopnost zamaskovat účelným vysunutím útočníka do brejkové pozice.
„Běž tam do rohu, hned za tebou přijdu. Ukážeš nám, jak umíš držet míč mezi několika protihráči,“ mávl rukou trenér Kalvoda.
„Jasně,“ odvětil jsem. Pokopl jsem si párkrát míč a v klusu s ním doběhl až na hranici velkého vápna. Bystroňovy kopačky byly o dvě čísla větší a já v nich kvůli tomu při běhu párkrát zakopl a svalil se na trávník.
„Ty vole, koukej na to! Kolem něj nikdo a svalil se jak hruška! Fakt, přesně jako profík!“ zvolal kdosi.
Dostal jsem se s míčem do vymezeného prostoru. Sundal jsem tričko, protože slunce docela slušně pražilo, a ukázal tak svou potetovanou paži a celá záda.
„Fakt, vole, i kérky má! Ještě ostříhat to nemožné háro a berem ho!“
Přešel jsem tuhle poznámku s kamenným ksichtem.
„Připraven?“
Vzhlédl jsem na tribunu, kde seděl Michal. Zrovna načínal druhé pivo. Všiml si mě a vztyčil palec na důkaz podpory.
„Jo.“
„Tak pojď do toho!“ zvolal Kalvoda a dlouze pískl na píšťalku.

Vystartoval jsem s míčem vpřed a kontroloval jej s hlavou nahoře ve vymezeném prostoru o velikosti velkého, kužely nastaveného čtverce. Prvnímu obránci jsem se elegantně vyhnul, druhého poslal mimo hru krátkou, rychlou kličkou na levou stranu (ani se nepohnul), třetímu jsem dal jesle a čtvrtého si obhodil lehkou šajtličkou. Pak jsem vyběhl podél lajny, přehodil míč špičkou kopačky přes kužel a napálil jej ke středovému kruhu přímo na Varadiho. Ten se však zrovna bavil s Navrátilem a míč ho tak nepřipraveného trefil přímo do ksichtu.
Doběhl jsem za trenérem, zatímco Varadiho odnesli na nosítkách a odvezli do fakultní nemocnice. „Tak co? Pěkně jsem si je vychutnal, co?“
„Jasně. Kdyby to nebyly jen tréninkové plastové figuríny stojící na místě, tak by to i šlo.“
„Tou plastovou figurínou jste myslel i Varadiho, jo?“ zeptal jsem se.
„Ty vole, ten má hlášky!“
„Můžeš zkusit to samé, co jsme tu před chvílí nacvičovali. Nahradíš zrovna Adama, kdyžs ho poslal do špitálu.“
„Jen simuloval,“ podotkl jsem.
„Náběh!“ zvolal Kalvoda a pískl do píšťalky. Vystartoval jsem spolu s Navrátilem a Ordošem směrem k velkému vápnu. V koleně trochu píchlo, ale sral jsem na to. Šindelář zprava poslal dlouhý míč na zadní roh velkého vápna. Byl jsem připraven. Trefil jsem jej krásně levou nohou vnitřním nártem a poslal jej křižně do pravé šibenice. Míč ji minul těsně, asi tak o čtyři metry.
„Ty vole, to byla trefa!“ rozesmál se Navrátil.
„Byla brance třikrát blíž než ta tvoje mrdka v sobotním zápase se Znojmem.“
„Sakra, já ho snad fakt…!“
„…dost! Klusem zpátky na půlku a klid!“ volal na nás Kalvoda.

Doběhl jsem zpět na stanoviště, vydýchával, čekal na další útočnou akci a přehlížel nenávistné pohledy ostatních „spoluhráčů“ v čele s Bystroněm, běžícím právě osmé kolečko. Pochopil jsem, že do kabiny bych nakonec asi příliš nezapadl.
„Ordoš! Michal! Běž nalevo, zkusíme tu akci z druhé strany.“
„Jasně, trenére.“
Navrátil poslal dlouhý míč do lajny. Ordoš však byl příliš pomalý a nestihl jej. „Dokonči akci! Dokonči akci!“ volal Kalvoda. Ordoš vydoloval míč zpoza reklamních panelů, předhodil jej rukou před sebe a naběhl s ním křižně k velkému vápnu. Pak jej poslal pravou šajtlí (říkal jsem, že fotbalisti mají druhou nohu jen na opírání) na úroveň penalty. Míč se opět snesl ke mně. Teď, nebo nikdy, pomyslel jsem si, i když mne při náběhu opět bolestivě píchlo v oblasti čéšky. Povyskočil jsem si do vzduchu a vší silou narval míč pravou nohou za záda gólmana Reichla. Následně jsem dopadl na trávník a…
„…pane Irovský?“ přerušil ženský hlas tok mých myšlenek.
„Ano, sestři?“
„Připraven na tu operaci kolena? Mám vás už odvézt na sál.“
„Dobře, sestři. Jen dopíšu tuhle větu a jdeme na to.“