Albert Hodic a Slezské Rudoltice

Slezské Rudoltice/ Röwersdorf – léto 1777

„Mademoiselle, ve vašich hlubokých očích bych se utopil dříve než v této gondole,“ svůdně mrkl Henry po krásné komtese, oblečené v šatech ušitých snad z měsíčního svitu.

Jako správný kavalír nabídl dámě rámě. Zlehka přejel svými krajkovými rukavičkami po jejich odhalených pažích, aby se přesvědčil, zda éterická šlechtična není opravdová víla. Alabastrová pleť krasavice pod oblohou zářících hvězd viditelně zrůžověla. ***** svolila, nechala se Henrym uchopit do náruče a v pololeže umístit do připravené lodičky. Henry napětím sotva dýchal. Ve vypasovaném kostýmu měl své velké břicho pekelně stáhnuté. V nejnevhodnějším okamžiku, kdy se nad krásnou šlechtičnou skláněl a svým mužným plnovousem se takřka dotýkal dekoltu dámy, zahaleného pouze chladným náhrdelníkem ve tvaru ještěrky, se to stalo. V tomto velmi intimním okamžiku vystřelil zlatý knoflík z Henryho sametové vesty do vody.

Komtesa, očarovaná kouzelnou letní nocí, mužným doprovodem krále rebelů a dobrodruhů a snad i kapkou vína, začala pátrat po tom, který z knoflíků Henrymu odletěl. Začala nesměle u kalhot. K vestě se již ale nedostala.

***** špitla Henrymu do ouška: „Také máte pocit, drahý, že si lidé neumějí ten život užívat? Že dnešní doba je nějaká smutná? Jediný hrabě Hodic ovládá umění radovat se. Přijíždím zde do Slezských Rudoltic ráda. Letní slavnosti múz a umění nabízí jedinečnou možnost cestování do veselejších světů. Letošní pojetí letních radovánek ve stylu svatojánské noci je toho jasným důkazem.“ Pokynula gondoliérovi a vypluli.

Dramaticky vystavěný kanál v zámeckém parku nabízel množství temných zákoutí, spojoval malebná jezírka, odděloval malinké ostrůvky, v nichž žili v romantických pastouškách liliputáni. Zdroj inspirace a hnací motor bujarých her místní šlechty a umělců.

„Nejdražší *****, s tímto nemohu souhlasit, každá doba přináší své radosti. Radovat se musíme učit. Pokud dovolíte, budu Vaším učitelem.“ Posunul si svůj klobouk s jantarovou korunou více z čela. Přiblížil své vousaté tváře k jejim drobným ouškům. Loďka se mírně zakymácela, ale plula stále dál.

Když si ti dva důvěrně špitali sladká slovíčka, slyšel gondoliér jen občasný chichot dámy. Henryho historky o cestování časem byly zábavné v jakékoli situaci. Většina ještě není písemně zaznamenána a slyšela je jen nevelká skupinka vyvolených.

Letní nocí se ozývalo šplouchání vodní hladiny. Lesní orchestr hrající melodické skladby z jedné z besídek. Rozjařené hlasy účastníků tradičních letních slavností múz a umění.

Při vystupování z gondoly nastal malér. Henryho vousy se zamotaly během údajně nevinné konverzace do***** náhrdelníku. Nenechavé pacičky ještěrky, svírající modrofialový ametyst, polapily a propojily na letmý letní okamžik dvě lidské bytosti. Původně modrofialový kámen žárem dvou srdcí změnil svoji barvu. Ametyst se stal nažloutlým citrínem.

„Není cesty zpět,“ povzdechl si Henry. „Citrín již citrínem zůstane. To, co bylo, již nikdo nevrátí.“

Ještěrka, držící nyní již citrónově průsvitný kámen, nechtěla Henryho vousy stále pustit. Henry jako správný tramp vytáhl z opasku dýku a hodlal svoji mužnou chloubu ufiknout.

„Zadržte, drahý králi rebelů a dobrodruhů, nebudeme krásný moment propojení našich duší končit krutě. Ponechte si tuto potvůrku jako vzpomínku na dnešní večer. Byl to večer plný inspirace. Nezměnila se jen barva kamene, ale i mé smýšlení o životě. Vaše historky o cestování časem jsou pro mne daleko cennější a zahřály mé srdce víc než tento chladný šperk. Spoléhám na vaši diskrétnost. Vyřiďte budoucím generacím, že umění radovat se ze života je důležitější než materiální statky. Tento šperk může ve správných rukou inspirovat další generace.“

Políbila Henryho a zmizela někde ve stromovém labyrintu. Henry osaměl. Rozhlédl se po zámeckém parku. Spočítal několik desítek fontánek. V celém zámku je jich na šest tisíc! Geometricky upravené cestičky vedly na různá místa. Zvolil místo nejhlučnější.

Jim

„Tak tady ho máme! Pana tajemného. Krále rebelů a dobrodruhů. Pána se spoustou zlatých nugetů a krásnými historkami. Milý Henry, vím, že nemáš modrou krev. Ale jsi moje krevní skupina!“ zasmál se hostitel. „Vyprávěj mi o cestování časem. Jaké to je v budoucnosti?“ přemlouval říšský hrabě Albert Josef Hodic.

Henry si nechal nalít číši červeného vína a pustil se do vyprávění svých historek.

„Neuvěřitelné. Grandiózní. Naprosto nevídané. Fascinující!“ liboval si hrabě.

Henry se jen pochechtával, popíjel vínko. Sondoval, která část z historie (vlastně budoucnosti) majitele Slezského Versailles zajímá nejvíce.

„Jak tě mám oslovovat? Pane hrabě?“ popichoval svého věrného posluchače Henry.

„No, když ty jsi Jindřich a necháváš si říkat Henry, tak já budu Jim, to mi přijde jako dobrý nápad,“ od srdce se rozesmál majitel modré krve. Pak zvážněl. Vstal. Kývl na Henryho. Stoupli si stranou od lidí.

„Jsem na mizině, Henry. Toto je můj poslední mejdan, kamaráde. Mám dluhy, kam se podívám. Tato nádhera okolo mě stála všechno, co jsem měl i neměl.“

Henry vytahuje drahý citrínový náhrdelník. Podává ho Jimovi. „Pro začátek, kamaráde. Snad tě tyto kameny budou správně inspirovat a přinesou ti více spokojenosti.“

Jim kouká na šperk ve tvaru ještěrky. Usměje se. „Hmm, díky…ty jsi král rebelů a dobrodruhů… a já? No co? Já jsem ještěrčí král. Když se ametyst mohl transformovat žárem na citrín, mohl bych i já změnit svoji podobu, začít jinde, na jiném místě, v jiném čase.“

Oči se mu zalesknou. „Henry, nevím, zda je vše pravda o cestování časem, ale jestli ano, zachráníš mi život.“



Ještěrčí král

Zlaté Hory - léto 1992

„Henry, vysvětli mi, co děláš s těmi knihami, to je všechny čteš?“ ptá se zvědavě zlatohorská knihovnice. Henry, který založil muzeum v přízemí stejné barokní budovy, se jen uculí. „Až bude ve Zlatých Horách internet, tak si všechno vygoogluju.“ Paní knihovnice se zasměje… „Ach jo, Henry, ty zase předbíháš čas…máme teprve rok 1992!“

Henry seběhne s komínem knih dolů. Přehodí je Jimovi. „Tak si počti, kámo!“ Jim čte jako o závod. Čte dnem i nocí.

„Hele, Henry, nemám sílu začínat znovu v Slezských Rudolticích. Tam už jsem byl a zažil to. Dal jsem tam vše ze sebe, teď je řada na jiných. Chci dát šanci realizovat se dalším lidem. Doufám, že v mé tradici budou pokračovat nové generace. Já chci nyní do Ameriky.“

„O.k. Tak jeď!!!“ směje se Henry.

„Ale do té staré dobré Ameriky. Já chci zažít Woodstock. To je doba, kdy se lidi uměli bavit a radovat se ze života!“

Henry se zamyslí. „No, tak to jsem zvědavý, jak to uděláš. Cestovat časem nazpět je v pohodě, to už zvládneš. Dostat se ale ze socialistického Československa na západ, tak to bude tvrdý oříšek!“

„Neboj, Henry, mám to nastudované. Vše jsem promyslel.“

„Tak to se asi hned tak neuvidíme?“ povzdechne si Henry.

„Neboj, kamaráde, dám o sobě vědět,“ pronese říšský hrabě Albert Josef Hodic již ve dveřích. „Jsem přece Jim – ještěrčí král!!!“

Henry kouká na odcházejícího přítele. Dveře nezavírá. Dveře zůstávají otevřeny novým nečekaným příběhům.

…a z jedné z nedočtených knih na stole se pobaveně mrská zvláštní záložka. Ještěrčí ocásek.