paparazzi

jsi nějaký bledý, řekla mi
když na smrtelný posteli
střádal jsem sliny
významný lidi přece
umírají důstojně
a tak se vyvalenej na pláži
nechávam okusovat raky
zatímco jsem sám sebe uvěznil
v žálářích vlastnoručně
postavenýho hradu z písku
kde se vše odvíjí pozpátku
až ze mě zbydou jenom kosti
zamávám naposled, papá rací
a za balvanem skrytej paparazzi
dvakrát blejskne
a já konečně uvidim to
pověstný bílý světlo