Monolog špatné herečky

Jsem v polovině dramatu
a to mě děsí,
protože příběh je mi stále neznámý.

Jaké skýtají poselství ty řádky?
Čemu naučit by měly lidská srdce?
A když listuji stránkami zas zpátky
abych pochopila slova minulá,
tu narážím na chladné mříže klece,
do které mě vlastní nejistota chytila.

Jaký smysl má to drama pro mě?
Jakou roli autor mé postavě přisoudil?
V bláhové naději sním a doufám skromně,
že hlavní úlohu jsem předurčena hrát.
Však tuším, že k tomu jen mě odsoudil,
abych ostatním přenechala part.

A když v zoufalství stránky přeskakuji
snažíc se získat zpět ztracený čas,
v nejistotě své repliky opakuji.
Tak hlavní pointa mi stále uniká -
- na pódiu zrazuje mě vlastní hlas
a můj šepot v křiku druhých zaniká.