Otcové významných mužů a géniů

Řečeno jinými slovy: umělecky tvořit může jenom nešťastný člověk? Vydal jsem se na nesnadnou cestu, abych si ověřil, zda je tento citát pravdivý. Objevil jsem přitom ledacos zajímavého:

Čtyřletý Beethoven jistě neseděl nadšeně u klavíru, stejně jako mladý Mozart; jejich otcové je nutili až k pláči, aby hráli. Otec Paganiniho, který zavčas rozpoznal talent svého syna pro hru na housle, nebyl s jeho pílí spokojen. Aby cvičil, nutil ho k tomu bitím a odpíral mu jíst. Luther vyprávěl, že ho otec pro sebemenší přestupek zmlátil až do krve. Tím u něho zřejmě vypěstoval sílu a ocelový vzdor, které se u něho později projevily, že tehdejším mocným církevním hodnostářům prohlásil: „Zde stojím a nemohu jinak!“ Bez výprasku tedy asi žádný Paganini ani Luther?

Richard Wagner (deváté dítě policejního úředníka, který zemřel, když bylo Richardovi teprve půl roku) neměl nikdy žádné základní hudební vzdělání, nerad se učil, byl lenošný. Když byl větší, učil se několik měsíců hře na klavír a na housle (jeho učitel se o něm vyjádřil, že nechtěl cvičit a že byl jeho nejhorším žákem), pár měsíců měl vyučování v hudební kompozici. Přitom byl ale schopný vlastnoručně a podle sluchu opisovat Beethovenovy předehry a smyčcové kvartety. Naprosto nepochopitelný až neuvěřitelný vývoj pozdějšího hudebního velikána!

Abraham Lincoln, syn farmáře, chodil do školy pouhý jeden rok, jezdil na koni kilometry daleko, aby si mohl vypůjčit knihu a jako příležitostní dělník a samouk dosáhl univerzitní zralost.

Knut Hamsun, syn sedláka na jednom z lofotských ostrovů, se původně učil ševcovině, pak pracoval střídavě jako průvodčí v pouliční elektrice a nádeník. Až se mu v jedenatřiceti letech podařil úspěch románem „Hlad“.

Sem patří i případ našeho prvního prezidenta T.G.Masaryka, jehož otec byl panským kočím a analfabetem a Tomáš se měl stát kovářem. Dějiny rozhodly jinak. Podobně i Antonín Dvořák: z řeznického tovaryše přes violistu v pražském orchestru se stal hudební veličinou, uznávanou na celém světě.

Nenávist mezi otcem a synem taky vytvářela evropské dějiny: Bedřich Vilém I., pruský král, chtěl brutálně vychovat svého syna, korunního prince Bedřicha, původně umělecky nadaného, zajímajícího se o literaturu a aktivně hrajícího na flétnu, kterému vůbec nebylo po chuti, aby se stal vojevůdcem. Jakmile však tyranský otec zemřel, změnil se jeho umělecký a jím trýzněný synáček kupodivu velmi rychle v dobyvačného válečníka a dostal přezdívku „Veliký“ – Friedrich der Große.

Otec světově známého pražského spisovatele Franze Kafky, byl dítětem řezníka a prožil své dětství ve veliké chudobě. Později si pořídil z věna své manželky, dcery pivovarníka, obchod galanterním zbožím. Na své zaměstnance byl velmi přísný, nadával jim a zacházel s nimi jako s dobytkem. Měli celkem šest dětí, z nichž dva ze tří synů zemřeli. Spolužití se zbývajícím synem Franzem se omezovalo v dětství na krátké rozkazy, udělované při jídle a vyžadování díků a obdivu k němu, otci, za to, čeho všeho v životě dosáhl.

Jako šestatřicetiletý napsal Franz svému otci šedesátistránkový dopis, který mu nikdy neodeslal, s kterým se pouze svěřil své přítelkyni Mileně Jesenské. Kromě jiného v něm píše: ve své pohovce kraluješ, jakoby ti patřil celý svět. Správné mínění o něčem bylo jen to tvoje. Někdy jsi o něčem neměl vůbec žádné mínění a proto všechna ostatní byla bezvýjimky špatná. Moje dětství se rozpadlo na tři světy. V jednom jsem žil já, coby otrok, podřízený tvým zákonům, kterým jsem nebyl dostatečně dorostlý; druhý byl svět, ve kterém jsi kraloval ty a rozkazoval nesplnitelné věci, které tě pak šíleně rozčilovaly; třetí pak byl svět ostatních šťastných, kteří tvé rozkazy nemuseli plnit a žít podle nich. Odvykl jsem si mluvit. Tys mě to už dávno odnaučil svým „neodporuj mi žádným slovem!“ a hrozící rukou, kterou vidím ještě dodnes. Dosáhl jsi toho, že se zakoktávám a proto vůbec mluvím co nejméně. Max Brodovi se svěřil: každé moje slovo se nejprve ostýchavě a ustrašeně rozhlíží dokola na všechny strany, než je napíši.

Někteří otcové historických osobností, jako Napoleona, Beethovena, Dostojevského, Faulknera, Churchilla a Stalina, byli alkoholici těžkého kalibru. Jiní byli sebevrahové, jako otcové Schopenhauera a Hemmingwaye, stejně tak i matky Grillparzera, Trumana Capote, dvě sestry a syn Thomase Manna. Slaboduchých sourozenců těch Velkých bylo mnoho, jakož i nespočet opilců, sebevrahů a duševně nemocných mezi jejich dětmi.

Géniové vznikají nejem pod vlivem zevních, společenských nebo historických událostí či prostředí, což pak působí na erbovní massu, která je v každém z nás. To pak vede k tomu, že v dotyčné osobě vzniká nutkání vykonat něco opravdu něco výrazně neobvyklého než dokázali jeho rodiče. Nebo je tato massa genů narušena buď alkoholem či jiným chorobným životním prostředím už před početím pozdějšího génia a umožňuje tak svým znetvořením to, co nazýváme genialitou.

Jak dalece je genialita produktem erbovní massy nebo životního prostředí, o tom se vede spor už přes dvě století a každá strana má proto své důkazy.

Důkazem pro erbovní masu jsou rodiny Straußů, bratři Grimmové a Goncourtové, Thomas a Heinrich Mann, John F. a Robert Kennedy. Nositeli erbovní massy byli taky otcové Mozarta (Kapelník), Beethovena (pěvec a opilec, dědeček kapelník), Raffaela(malíř), Dürera (zlatotepec), Picassa(malíř a učitel na umělecké škole).

Teorie o vlivu životního prostředí na vznik geniality se podpořila tím, když americký psycholog a zakladatel behaviorizmu John B.Watson v minulém století prohlásil: „Když mi dáte tucet zdravých dětí, udělám z nich, co budu chtít – lékaře,umělce, národohospodáře, ale taky třeba žebráky, zloděje nebo lupiče.“ Tím se ovšem značně přiblížil marxistickému tvrzení, že člověk je totálně schopným být převychován. S tímto předsudkem měla co bojovat filozofická věda až do deva-desátých let minulého století.

Samozřejmě je člověk produktem erbovní massy spolu s životním prostředím, lépe řečeno toho zděděného s naučeným a prožitým. Bádáním vývoje jednovaječných dvojčat, která žila různě daleko od sebe, se zjistilo následující: erbovní massa dominuje u člověka v 75 až 80 procentech, což i tak poskytuje velký prostor pro účinek výchovy a zkušeností.
Tak například: Michelangelo. Jeho otec byl chudým venkovským šlechticem a jeho pečovatelkou by dcerou jednoho kameníka. Sám se o tom později zmínil: „Lásku ke kladivu a dlátu jsem nassával už v mléku mé kojné.“ Jeho otec z něho chtěl mít juristu a zbil ho, kdykoliv zjistil, že se zase potloukal v malířských a sochařských ateliérech. Nakonec ale se vzdal utkvělé představě svého třináctiletého a dal ho do učení k jednomu malířovi. Michelangelo byl tedy vystaven dvěma se křížícím životním vlivům a to co v něm vzniklo, bylo šťastnou kombinací s genovými základy jeho předků, které u nich před ním nikdy nevyšly najevo. Vlivu jiné kombinace prostředí a génů byl vystaven Chaplin (vyrůstal v sirotčinci, otec alkoholik).

Genius může vyniknout i v rodině, kde absolutně nic nenaznačuje, že se v ní skrývá skvělá erbovní massa. Rembrandtův otec byl mlynář, jeho matka dcerou pekaře. Kolébka bratrů Dientzenhoferů, architektů velkých barokních staveb, stála v selském domu. Händlův otec byl ranhojič, Schubertovi rodiče byli školník a kuchařka. Shakespearův otec byl rukavičkářem, Cervantesův potulným mastičkářem, Kantův byl sedlářem. Z manželství zahradníka a děvečky vzešel matematický velikán Carl Friedrich Gauß, rodiče Lincolna byli analfabeti.

Kombinací otcovských genů s mateřskými může dojít k nečekanému překvapení, když byly uloženy tak, že se předtím nikdy neprojevily. Naopak ale se dá se ovlivnit, aby vznikl k něčemu talent. V manželství dvou hudebníků se vyskytnou muzikální děti pravděpodobněji než jinde: z dvaceti dětí Johanna Sebastiana Bacha přežilo devět a čtvero z nich vyniklo jako hudební skladatelé.

Další zvláštností je v této problematice, když si erbovní massy obou rodičů jsou naprosto cizí, co se týče národnosti nebo rasy: Puškin byl pravnukem Maura na dvoře cara Petra Velikého, babička Alexandra Dumase byla Indiánkou z Haiti, matka Gauguina byla Peruánkou s příměsí indiánské krve, matka Thomase Manna napůl Braziliánkou.

Jinou zajímavostí je, že z evangelické fary pocházeli Nietzsche und van Gogh. Mezi předky Nietzscheho je dokonce dvanáct pastorů. Vědci se domnívají, že tito knězové byli nadprůměrně inteligentní a volili si svoje ženy dle jejich duchovních a charakterových vlastností. Pečovali o své početné děti asi láskyplněji než ostatní a naočkovali jim úctu k řeči a písmu.

Ačkoliv se génius nedá vytvořit pouhou výchovou, přece jenom odhalit talent, podporovat a ochraňovat jej, tím se dá aspoň trochu korigovat marnotratnost a plýtvání přírody, která ponechává tisíce Mozartů zahubit: umírají hladem, v epidemiích, mizí ve slumech, ztrácejí svou sílu na rýžových polích, hrubí otcové jim lámou jejich charaktery.

Génius nebo jiný Velikán se nedá plánovat. Stane se dítě tím, co s ním jeho rodiče zamýšleli? (Jako u Mozarta, Paganiniho, Kennedyho.) Nebo se stane právě tím, co si jeho otec nepřál a v čem mu surově a nelidsky bránil? (Händel, Schubert, Kafka.) Mnoho těch později „Velkých“ šlo tedy jinou cestou, než jim jejich otcové předurčili a svým odporem vůči nim doslova vrůstali do své geniality a proslavenosti. Láskyplně je podporovat by právě u těchto v dětství postižených možná zabránilo jejich snaze vyniknout a prosadit se.

Některé zjevy jsou nevypočitatelné, neřku-li neuvěřitelné. Nám jen zbývá, než abychom nad nimi žasli...