Nenávisti děla

Když suché kapky na rtech praskají
kouř starých fabrik pomalu stoupá do mraků
ranní páry z hořkostí třpytí se ve rzivém poháru
oční líčka připravena propasti tvořit
ani já ani ty, nechceme se do temnot nořit
nezdá se příliš pravděpodobné
že by prozatímní sny v říčku slov
v jeden pramínek dokázali se spojit
předtím než spatří nov
jen kousek vášně přál jsem odlít
do jiných, neznámých těles
v zápalu
spatřených, karetních es
prohrát lásky sesbírané
s listy podzimu nad ránem
měsíc s hněvem únavou padá
červánky na cesty skládat
s lehkostí vánku
s lehkostí vzácných parfémů
políbil jsem tvého anděla
než odnesl naše těla
daleko až za horizont
tam kde nerostou růže
stébla trav přestala tančit, zívat
koruny holých stromů slábnou
vlákna divoká sebou táhnou
jejich kořeny časem znamenané
na zdech odrazila se tvá silueta
byl jsem zahalen bouří
jež naříká, volá i prosí
ať vzpomínky mizí
myšlenky nahnuté
kolem své vlastní osy
na střechy vlaků rackové sedli
že zlost naději odnesla svými vesly
nicota orosila naše čela
když zazněla naposled
nenávisti hlučná děla