Chtěli mě pohřbít a neměli kam

Déšť stéká po kůrovém
skle jako
malinová zmrzlina
po kornoutu toho
léta, jako pot po
tvých zádech a mých
stehnech,
já teď
jen sedím a mlčím
do toho zatracenýho počasí. A nic
se nevyrovná roztržitým
myšlenkám o ničem,
neznámýho básníka
v rohu místnosti v
narvaným lokále,
lidi se tu cpou
rozvařenými těstovinami,
dušený špenát se lepí na
přeplněné tváře té hory masa, jen se
pořádně nažer ty prase, až o tebe
zastaví vlak
budou o tom psát v novinách
jako o nešťastné kolizi
mezi soupravou a
plně naloženou Tatrou.
A to se lidská rasa
dostala až do
vesmírný krajiny...