Stesk po dešti

Už dlouho neviděla déšť. Pořádný hustý déšť bičující zem v surových provazcích. Stojí u okna a vzpomíná. Na hustý letní liják u nich doma. Na lijavec dopadající na přerostlou vegetaci. Na kapky odrážející se od hladiny rybníka. Jednou, dvakrát a pak už ne. Tady ne.
Jsou jako havrani, jenomže bílí. Kloužou na vzdušných proudech mezi budovami. Je teplo, nezapršelo už kolik dní. A ptáci stoupají vzhůru. Křičí.

Sedá si ke stolu v malé místnůstce. Sahá po tužce a pohrává si s ní. Na bílý papír kreslí déšť. Trávu. Stromy. Neumí dobře malovat, ale to nevadí. Aspoň nebude vadit, když obrázek rozpije sůl. Přikreslí vítr. A hodí papír z okna. Dívá se, dokud ho neuchopí pták.
Pořád ji to ještě baví, ta pošetilost ptáků. Zajímalo by ji, kdy zjistí, že papír není k jídlu. Možná nikdy. Městští ptáci přece sežerou všechno.

Sprcha připomíná déšť. Jenomže stejně nechladí. Nikdy totiž nemilovala studenou sprchu. Přesto se v ní chvilku zdrží. I když voda smrdí chlorem. Vypne sprchu. Zašklebí se, když uklouzne na mokré podlaze.
Chodbou se rozlehne zvonění telefonu. Ví, že je její. Nikdo jiný podobné vyzvánění nemá. Je rozmrzelá a překvapená zároveň. Vyřídí hovor. Poslouchá přitom ptáky za oknem. Slyší i kvákání žab.
Usíná trochu smutně. Ví, že dneska už pršet nebude. Postrádá tanec kapek na rozpálené plechové střeše.
Zní to jako z nějaké knížky, provlní se jí hlavou myšlenka před tím, než konečně usne.

---
12.6.2015, České Budějovice