Shane

První část
» autorka: Brumík
Shane ať se snažila sebevíc nikdy nezapadla do žádného dětského kolektivu. Patřila k těm dětem, které zůstávali mimo střed zájmu aby na sebe neupoutali příliš pozornosti a vyhli se tak zbytečným soudům a posměchům. Ani jako malou jí nezajímali takové ty typické dívčí věci počínaje hraním si s panenkami, v tomto směru preferovala spíše autíčka a plyšové medvídky. Více než tancovat jí bavilo kopat do míče. A možná proto byla pro ostatní děti zvláštní.
Svůj spíše chlapecký styl oblékání si zvolila hned jak dostala trocha rozumu, doté doby byla maminčinou holčičkou v nazdobených šatičkách a roztomilími culíčky. Bylo to poměrně brzy někdy kolem jejích šesti let. Dost často si jako ostatní hrávala v ložnici svých rodičů, avšak jistá rozdílnost tu byla. Zatímco dívky Shanina věku zajímala spíše matčina skříň plná šatů a bot, nebo toaletní stolky ve kterých se vždy našla nějaká ta rtěnka nebo oční stíny, Shane zajímala skříň jejího otce, v té době úspěšného podnikatele. Nejraději se oblékala do různých košilí a vždy jí fascinovali kravaty. Dokázala trávit před zrcadlem dlouhé minuty jen aby pochopila princip jejich uvazování.
Shanina matka Annabel se s jejím chováním do určité míry smířila, zatím co její otec Tim na ni byl někdy až zlý. Pokaždé když nachytal Shane u své skříně dost hrubě jí vynada. Annabel se nelíbilo jak se Tim chová ke své dceři a jak si vždy pečlivě prohlíží své košile jestli nejsou zničené nebo jakkoliv znečistěné, zatímco Shane se ze strachu schovává ve svém pokoji a pláče. Proto když Tim odjel na služební cestu vzala malou Shane do obchodu, kde jí nakoupil vlastní košile i kravaty v příslušné velikosti. Shane měla takovou radost jako snad ještě nikdy před tím.
I přes otcovi občasné záchvaty vzteku byla celá rodina šťastná. Shane chodila do školy pár ulic od domu. Byla to malá škola a přesně to jí vyhovovalo. Už od první třídy sedávala v poslední lavici a snažila se neexistovat. Nerada na se bavila se svými spolužáky, kteří se zajímali o problémi dětí svého věku. Shane zajímali spíše praktické věci typu kde co sehnat a jak co zařídit. V těchto a mnoha dalších ohledech chtěla být samostatná. Navíc pro kluky bylo zcela nepřípustné bavit se a hrát si s holkou a mezi dívkami se necítila dobře. Čím byly starší, tím více řešily oblečení, nákupy nebo barvu laků na nehty. To zkrátka Shane nezajímalo.
Ze školy většinou chodila rovnou domů kde pomáhala matce s každodeními pracemi, výjimkou byly takové ty špatné dny kdy se člověk špatně vyspí, nebo když se stane něco nepříjemného. To potom Shane trávila většinu dne venku, sedávala v parku a pozorovala okolí. Pozorovala jak spolu lidé komunikují a jak dávají najevu určité emoce, jak se chovají v určitých situcích, sledovala jakékoli okolní dění. Nejvíce jí vždy zaujali ojedinělé případy jako například postarší pán, který na lavičce krmil svého neviditelného mazlíčka. . Domů se vzacela až když už byla tma.
Ten den se nestalo nic zvláštního, přesto se Shane potloukala po ulících a cesta domů jí trvala extrémě dlouho. Byla zvyklá, ihned po zavření dveří ohlásit svůj příchod hlasitým pozdravem. Ten den jí však nikdo neodpověděl. Stála uprostřed vstupní chodby a zvolala ještě jednou, opět bez odpovědi. To se jí ještě nikdy nestalo, matka pracovala doma a kdykoliv odcházela z domu bylo to buď ráno nebo večer. Odpoledne byla vždy doma a zahrnovala svou dceru spoustou otázek na ktré se ptala tak často, že odpovědi byly vždy skoro stejné. Vždy začínala větou Jak bylo ve škole ? Na kterou se jí dostávali odpovědi typu jako ve vězení, nebo myslela jsem že tam dnes umřu.... Následoval proud otázek zakončený dotazem ohledně jídla k večeři, jako by Shane věděla na co bude mít večer chuť, proto se většinou nechávala překvapit. Na to že otec nebýval doma si už všichni zvykli, poslední dobou se vracel velmi pozdě a byl vždy tak unavený nebo rozčílený, že neměl náladu na to s nikým mluvit. Ani na třetí, dosti hlasité ahoj nikdo neodpověděl. Shane se vydala do svého pokoje, měla v plánu vzít si sluchátka a ponořit se do světa plného své oblíbené hudby. Otevřela dveře a hodila tašku do rohu, až do zítřejšího rána jí nechtěla ani vidět. Kčemu taky byla přece jen plná věcí připomínající školu, tak proč si kazit odpoledne.
I přes své plány se vydala do obývacího pokoje, na tom že by doma nikdo nebyl jí něco nehrálo. Na stole ležel rychle naškrábaný vzkaz, ihned poznala písmo svého otce.
,,Jsem s matkou v nemocnici, příjdu hned jak to bude možné "
Táta
Shane ani trochu nechápala co matka dělá v nemocnici, vždyť ani náznakem neprojevovala známky jakékoliv nemoci. Na nic si nestěžovala a nic jí nebolelo. Trpěla jen silnou rýmou vyvolanou alergickou reakcí. Ale rýma určitě nebyla příčinou návštěvy nemocnice, obzvláště za doprovodu otce. Co se jen mohlo stát ? Měla bych vyrazit za nimi.
Už byla připravená odejít, když si vzpoměla na situaci z loňského léta kdy chtěla nevštívit svého dědečka, který byl po operaci kolene. Tenkrát se jí podařilo dojít až na příslušné patro nemocničního oddělení, dál se však nedostala neboť v městské nemocnici panují striktní pravidla ohledně návštěv. Z nepochopitelných důvodů je zde zakázán vstup osobám mladším patnácti let. Shane bylo teprve čtrnáct a tak dlouho zvažovala zda jít a nebo čekat. Rozhodla se napřed zavolat svému otci, který telefon zvedl až po dlouhéhé době a oznámil jí ať počká doma a v rychlosti zavěsil. Jeho hlas měl zvláštní to´n.
Tipů: 1
» 09.06.15
» komentářů: 0
» čteno: 974(7)
» posláno: 0


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Proč ?
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
intuista
narozeniny
Gándhí [8]


© 2011 - 2024 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.