Supernova ...

****



Ticho …
ubývá v dunění půlnočních vlaků
kdy se snažím …
jen jako by ve snu a nebo
ve tvém těle vybudit alespoň zdání rozkoše
když orgasmu se nedostalo
ale bolesti z kloubů otylých krví
jen včelstva nákolků bijících
rovnoměrně vzduch svými vlnami
čekajíc na zachránce co dovede pochopit
jejich nekonečné cesty
co vstupují otevřeným oknem do mých snů
když se snažím zavřít oči
ale bolest je vrtkavá a za pár okamžiků se vrací
stejně jako žena odhodlána k novému milování
až do rána
až do prvých červánků
slunce co právě vychází
a vlaky duní pod okny svou stále stejnou písní
jen tvá stehna na mém břichu
tak podivně ztěžkla …
jako by přicházela smrt a nebo ještě něco horšího
něco co neumíme pojmenovat
jako bolest - lásku a vypůjčený hřích
obcházející v ulicích s rozhodnutím
dát každému možnost si zahrát na slepou bábu
i když smrt mu nějak zázračně kráčí
v jeho nepokořeném stínu
vlekouc na popravu zbytečně probdělé hodiny
kdy průjezdy vlaků ti připomínají
že ještě žiješ a bolest je skutečná
i když vyhoštěná na nejvzdálenější místo
ve tvém stále bdícím podvědomí …



Vlaky mi připomínají můj život
tam a zase zpátky
nepochopení ničeho podstatného
prý je to pouhý sen žitý na neurčito
na dva nádechy a třetího se ti už nedostane
protože strmá věž není nikdy ku slezení
a budící se žena nezná pochopení
že spánek ti nikdy nepříchází
i když se tak snažíš
vymazat z hlavy všechny jedoucí vlaky
hvězdy a její stále vstřícná stehna
odpočítavaná tak jako vždycky
na střídačce temných zlodějů
kdy nebylo světla ani stínu
jen tma a malé ubohé nic které jsi považoval
alespoň za náznak že žiješ
v obrazech mezi čtyřmi stěnami
protože každý krok bolí až slzy v očích
připomínají moře která jsi musel vypít
v skučení větru a vlaků pískaní …
Ale noc nechtěla vůbec odejít abys ve světle
mohl spatřit svou novou naději
tu supernovu co ještě vězela někde
u mléčné dráhy v záhybech bezčasovosti
podpírána Božím slovem
touhou po odhodlání k přiblížení k zemi
a měsíci …

Ale čas nešel zastavit
protože už na všechno bylo pozdě
v změklém posledním výdechu
toho něčeho zvoucího se tak hrdě člověk …



Pak jsem sešel ze schodů
do rozkvetlé zahrady co budila každou mou myšlenku
na zpěněné vlny Pravěkého moře
na dlouhé pláže pokryté otisky našich nohou
tvými výkřiky beroucími dech
odpolednímu slunci stromům a řece
jen vlaky přejížděly po starých mostech
zahnívajícím vzduchem tlející vody
která u pilířů nehnutě stála
v očekávání něčeho velkého
jako salamandr tvých něžných očích
ztrácejících se v mých roztoužených dlaních
na nepojmenovaných křižovatkách tvého
nahého těla ležícího
na levé straně mého srdce
někde kde jsou stále spuštěné závory
a nikdo tam nesmí … protože …




Protože už je znám čas odjezdu
opožděného vlaku někde tam do zítra
do nepohody počasí do zpěněné krve
nejmenovaného muže a ženy
co nás nahradí tak okázale že si to ani neuvědomí
a zas začnou hledat v sobě ty nekonečné pláže
vlny moře a západy slunce
které nikdy a nikde ... N E K O N Č Í ...




****