Pochvala

Byl to dlouhý den, seděla ve své pracovně a v myšlenkách se ozýval hlásek - za co se dnes milá Venuše pochválíš, děla jsi dnes dost, dala jsi to nejlepší? Má se pochválit? Ale za co? Za to jak křičela na děti, že ji nikdy neposlechnou a mají všude nepořádek? Za rozmrzelost nad množstvím povinností? Nebo za otupělost srdce, které sebou celý den vláčí jako balvan? Bože - to byl nápad - škola sebelásky. Zahleděla se z okna, tolik odstínů zelené, kvetoucí rododendrony, vrbička v jejíchž prutech si ptáci každoročně staví svá hnízda, neúnavně a radostně, na lesy, co svírají dům v něžném, živoucím a vonícím náručí. Kolik hrůz už tahle pohraniční krajina viděla, ale nic ní nezabránilo růst, sílit a milovat. A tebe ničí malichernosti a hlouposti všedních dnů! Nezměnila se, je stále laskavá, stačí se na ni jen dívat...Bože, proč jsem tak slepá. V trávě kosák zrovna zdolával svou večerní žížalu, když jí došlo, jak ubohá a malá se cítí. Objala sama sebe a tělem jí projel chlad. Měla bych zatopit, pomyslela si.
Jsi na sebe moc přísná, koukej toho nechat - ozval se vnitřní hlas - jistě, jistě...buď ticho, pořád mi do všeho mluvíš - ! Sytě žluté stěny pracovny jí v tu chvíli připomněli, že se blíží léto. Čas slunečnic, ach ano - slunečnice - ty vždy vědí, kam se natočit, aby získali to nejlepší. Ač slunce milovala, ač by nejraději pobíhala v letním žáru nahá a sála jiskřící sluneční mok každým pórem svého těla, věděla, že od slunečnic se doposud nepoučila - A proč , proč, nejdeš a nesluníš se nahá, co ti brání? Jsi srab! Zmlkni okřikla polohlasem hlásek co se jí uvnitř jízlivě poškleboval. Až se polekala té podivné komunikace! Ještě ti ukážu, uvidíš! Slunce - dnešní léto to udělá, nahá na krásné horské louce...ať si třeba myslivec spadne z posedu, ať si srnci ťukají na čelo...posmutněla - dokáže to? Mamííí! Z kuchyně se přiřítil nejstarší syn. Osm let moudrosti...co píšeš maminko? Ale, přemýšlím zač se dnes pochválím. Poradíš mi? Jasně mami - za to, že nás budíš písničkou a taky za to, že nás máš ráda, i když tě zlobíme. Slzy už nejdou zadržet...vzpomněla si jak na ně byla ošklivá, jak se zlobila, že se nezouvají a běhají po domě v holinách, jak neposlechnou a musí jim stále všechno opakovat. Tak dobře - udělám to tak jak říkáš - pohladí ho po vlasech a on vesele odhopká , aniž by tušil, jak moc své mámě dal...kosák dovečeřel, slunce tiše zmizelo, a ve schránce přistál email od jejího muže - miluji tě holčičko! I když je někdy ztracená, přesto ví, že i tak se může mít ráda...