Společně

Střepy zrcadlení věčnosti
tříští se a stékají
snad mimo přítomnost
mizí do světů nám skrytých
vůbec nám to nevadí.

Morálka porovnávaná minulostí
nevíme, jestli se svlékáme jen kvůli
pohoršení všech
kterými s klidným srdcem opovrhujeme
a oni opovrhují námi
(všechno se zdá být v rovnováze)
držíme se za ruce a svět není
o nic lepší, než by měl být
a než kdy bude.

Spadneme společně
s povznesenou apatií zapomeneme
na jména, přání i cíle
hranici mezi bolestí a něhou
zbyly jsme jen my
propletená těla
nechceme umřít, nechceme přežít
jen cítit
sténat, křičet
milovat
polibky, které se nesnaží hrát si na nevinné


nemyslet na to, že žádné příště nemusí být.